„Obhajovali jsme třetí místo, i když tak konkrétně úkol vedení nestál, ale ta bronzová euforie ještě doznívala. Bohužel, to už se klub pomalu dostával do finančních problémů. Ještě tu sice byli velcí hráči, jako Míra Kadlec, ale už začínalo to velké trápení. Chvíli na to pak už odešlo těch devět kluků do Příbrami. Ale to je jiný příběh…,“ zavzpomínal Roman Gibala.

Volejbalisté Sokola Bučovice (modré dresy).
Bučovice mají na stole vstupenku do volejbalové extraligy. Problém je i hala

V průběhu deseti let, kdy Drnovice hrály nejvyšší soutěž, se v sestavě objevilo víc hráčů, kteří své první fotbalové krůčky dělali na zdejším trávníku. Gibalovi ale mezi nimi zůstala výjimečná pozice. On tu čutal ještě na škvarku, tedy na škvárovém povrchu. „V té době se v Drnovicích hrály nižší soutěže. My decka jsme hráli okresní přebor a myslím, že muži tenkrát taky. Z té doby jsem do ligy vylezl já jediný. I když tam byli kluci, kteří měli větší předpoklady, a třeba byli talentovanější než já. Já jsem z nich asi měl největší vůli, protože fotbal jsme měli rádi všichni stejně. Po mě tady začínali ti Petrželové, Hořavové, Adamcové, Laďa Kollár a ostatní. Ale oni už od žákovských let prošli vyšším soutěžemi. Já jsem hrál až do dorostu okresní přebor,“ zdůrazňuje svého času běhavý záložník.

Roman Gibala
- Nar.: 1972 ve Vyškově
- Kluby: TJ Drnovice, Znojmo, Třinec, Cheb, Hradec Králové, Viktorie Žižkov, Petra Drnovice, FC Daegu (Jižní Korea), Pardubice, Kroměříž, SV Gaflenz (Rak.), SV Oberndorf (Rak.)
- Zápasy/góly v I. lize: 183 / 18 gólů
- Z toho v Drnovicích: 24 / 1

A připojil zajímavou vzpomínku. Jako tým okresního přeboru se zúčastnili zimního turnaje, kde hrála Zbrojovka a další tři družstva z první a druhé ligy. „My jsme ten turnaj vyhráli. Zbrojovku jsme tehdy porazili 2:1. To byl můj největší úspěch v mládeži,“ připomněl.

Velkou roli v Gibalově sportovním růstu sehrál jeho otec. Byl jeho trenérem od přípravky až do posledního roku dorostu. „Tam kde jsem se dostal mě pomohl hlavně táta. To víte, že byl hrozně rád. Ale i pro něho to byla trenérská škola, základ. Pak pokračoval v trenérské činnosti a udělal si licence, že mohl vést právě Petrželu, Hořavu a další kluky, když už se tu v žácích a dorostu hrávala liga,“ na dálku poděkoval svému tatínkovi.

Když nemohou fotbalisté hrát zápasy venku na stadionech, tak si chvíle krátí aspoň fotbalem virtuálním.
Boom kvůli pandemii. Sportovci propadli virtuální zábavě, vrhli se na hry

O nějaké ligové kariéře se mu ještě ani dorostu nesnilo. A už vůbec ne, že by to bylo v Drnovicích. „Tehdá, když do Drnovic přijela Zbrojovka nebo Sparta, tak dala mužům 20:0. Takže o nějaké lize se někomu nemohlo ani zdát. Jednou u nás, myslím, že když se otevíral první trávník, Zbrojovka vyhrála 24:1. Chytali táta s panem Nebojsou, každý jeden poločas a štengrovali se, kdo dostane víc gólů,“ dověděl se od otce.

Už v dorosteneckém věku mladý talent začal trénovat s áčkem. „Pletl jsem se jim tam pod nohy. To už muži hráli, myslím, divizi s Pavlem Barcuchem, Láďou Majerem, Vlastou Paličkou,“ připomíná.

Fotbalový trenér Milan Valachovič.
Fotbalisté Líšně zpět na hřišti. Chyběla jim česká kabina, trenér Valachovič

Bylo to období, kdy Drnovice postupovaly každý rok o stupínek výš. Jen pod samým vrcholem, ve II. lize, pobyly tři sezony. A do té třetí už naskočil mladý Roman Gibala, byť jen spíš na zaučení. „Dostal jsem svoji první profesionální smlouvu. Za dva a půl tisíce měsíčně. Po půlroce mě to pan Gottvald zvedl o tisíc korun. Zápas se hrál za šestku a já měl dva a půl základ,“ usmívá se nad dnes už neskutečnými ciframi.

Ani první prvoligové sezony si pak moc neužil. Čekala ho povinná základní vojenská služba, ale ještě před ní přišla nabídka z Olomouce. V Sigmě absolvoval letní přípravu, jenže moc se tam neohřál. „Drnovicím se v přípravě zranil Bob Kafka, a tak jsem se asi v pátém nebo šestém kole z Olomouce vrátil. Z kontraktu úplně sešlo. Trochu paradoxně jsem pak svůj první prvoligový start zaznamenal právě proti Sigmě. Šel jsem tam na posledních pět minut. A to už jsme v Olomouci prohrávali 0:4. V podzimní části jsem pak naskočil do šesti nebo sedmi zápasů. Ale na druhý půlrok už jsem byl na vojně ve Znojmě,“ vytahuje z paměti.

Kadeřnictví podle plánu vlády otevřou až pětadvacátého května.
Kadeřnictví? Jsme ohrožení a v nejistotě, říká majitelka salonu ve Vyškově

Brzy po vojně znova opustil rodnou obec. V klubech druhé a první ligy si postupně vytvořil renomé tvořivého hráče s dirigentskými schopnostmi, uměním perfektně načasovat finální přihrávku. V nejvyšší soutěži odehrál 183 utkání a dal 18 gólů. „Těch vzpomínek a vydařených zápasů je spousta. Pokud mám vybrat, tak to jsou tři zápasy. Ve dvou jsem dal dva góly. Za Viktorku Žižkov proti Plzni a v Hradci proti Karviné. Tam byl jeden z nich dokonce vyhodnocený jako gól týdne. A ten třetí byl se Slavií, kterou jsme na Viktorce porazili 2:1. Tam jsem dal první gól a na druhý nahrál. Svoji asi nejlepší sezonu jsem měl na Žižkově, kde jsem dal šest gólů.

Ale i ta první po odchodu z Drnovic v Chebu vyšla parádně. Tam jsem byl dokonce nejlépe hodnocený hráč mužstva, a to tam byli takoví borci, jako Radim Nečas. Když jsem tam šel, tak pan Gottvald chtěl Radima do Drnovic a my jsme s Marcelem Švejdíkem měli jít do Chebu. Ale nakonec Radim v Chebu zůstal a hráli jsme spolu ve středu zálohy,“ cení si Gibala.

Návrhy barevného vzhledu nových vlaků Moravia pro Jihomoravský kraj.
Vlakem z Křenovic do Brna? Nové soupravy budou červenobílé, rozhodl kraj

Pečlivý statistik v prvoligových číslech odhalí i jeden jeho gól s visačkou Drnovic. V utkání v Příbrami asi tři minuty před koncem srovnal na 1:1. Sám ale upozorňuje, že žádným velkým kanonýrem nebyl. Asistencí u branek měl rozhodně mnohem víc než přesných „zářezů“. „Možná proto si ty zápasy dobře pamatuju. Z Příbrami jsme tím gólem odvezli bod, ale celkově to pro mě byl takový zápas blbec. Prohrávali jsme takovou mojí polovlastní brankou. Tečoval jsem střelu a Vaňous (brankář Martin Vaniak, pozn. red.) skočil do prázdna, balón šel na druhou stranu. Škoda, že vám to nemůžu promítnout. Vždycky jsem si jsem si pečlivě dělal sestřihy svých zápasů. Měl jsem to na videu krásně poskládané. Jednou jsem to půjčil nějakému manažerovi a někde se to ztratilo,“ zachmuří se.

O fotbalovém kumštu Romana Gibaly se každý může stále ještě přesvědčit a pořád na stejném trávníku. Dnes už bydlí ve Vyškově, ale v sezoně týden co týden obléká dres B týmu Drnovic, který už několik let po sobě s náskokem vyhrává III. třídu. Do okresního přeboru ale nepostoupil ani v době, kdy mohl, když áčko hrávalo krajskou I. B třídu. „Jsme tam samí staří páni, víc než polovina mužstva jsou kluci, se kterými jsem hrál vyšší soutěže. Fotbalem se bavíme. Jít výš nepřipadá v úvahu. Když má mužstvo věkový průmět padesát let, tak se s těma mladýma klukama moc honit nemůžete. Trojka nám stačí,“ ujišťuje s tím, že rozhodujícím pro to, kdy kopačky pověsí na hřebík, bude zdravotní stav.

Život v době s koronavirem, ilustrační foto
Zemřel další pacient s Covid-19. Nakažených je na jihu Moravy téměř čtyři sta

„Zdravíčko mě zatím slouží, takže konec ještě neplánuju. Fotbal mě stále baví a dnes už to beru úplně jinak. Bez nějakých velikých emocí. Samozřejmě, když jsem se na tento stadion po letech vrátil, tak tam určitá nostalgie byla. A možná i veliká. Teď už je to normální, přirozený pocit. Prostě jsem tu doma a něco jsem tu odkopal,“ uzavírá fotbalista jemuž za dva roky v říjnu naskočí do data narození pátý křížek.