Někdejší ofenzivní bek se slavnou kariérou, mistr ligy 1978 (Zbrojovka Brno) a olympijský vítěz 1980 (OH v Moskvě), měl velkou přednost. Ze všech trenérů, kteří tu byli před ním i po něm, měl ke klubu nejbližší vztah. Své první krůčky s merunou na noze dělal v nedalekých Lysovicích.
Vybral si vás Večeřa i proto, že jste rodákem z Vyškovska?
Nejspíš ne, ale na trenérskou dráhu mě navedl právě on. Jednou jsme spolu debatovali u něho v kanclu za Lužánkami, to mně bylo jednačtyřicet let a ještě jsem kopal v Rakousku. Tehdy mě přiměl k tomu, ať se zamyslím, co bude dál v mém životě až skončím s aktivním fotbalem. Naváděl mě, ať vystuduji trenérskou A licenci. Hned následující termín jsem se přihlásil a zdárně studium zakončil.
Jak se pak zrodila vzájemná spolupráce?
Po skončení v Rakousku jsem hrál za Rousínov a jarní sezonu už jako hrající trenér. Náhoda tomu chtěla znovu a Karel mi nabídl, abych mu dělal asistenta u ligového mužstva v Drnovicích. Současně jsem v tomhle ročníku dostudoval v Praze trenérskou profi-licenci.
Večeřa si vás určitě nevybral náhodou…
S Karlem jsme dlouhé roky kamarádi. Spolu jsme hráli v dorostu za Zbrojovku, za nároďák ČSSR do osmnácti let i za muže Zbrojovky. Naše cesty se rozešly, když já jsem nastoupil na vojnu do Dukly Tábor a Karel začal studovat vysokou školu se zaměřením na sport. Po ukončení kariéry ve Zbrojovce jsem ještě hrál pár roků v zahraničí a Karel se postupně propracoval od žáčků na prvoligového trenéra.
Cítil jste, že vás fanoušci berou jinak? Jako svého člověka z Vyškovska?
Hlavně jsem byl jsem rád, že můžu trénovat v Drnovicích pět minut od domu a těšit se v neděli dopoledne na soupeře jako Zbrojovka, Baník nebo Sparta. A výhoda byla v tom, že jsem hodně lidí z okresu z fotbalových trávníků znal a znám. Asi mě tak brali i oni.
Co hlavně jste měl na starosti jako asistent?
Asistent je člověk do pohody i nepohody. Diskutuje s hlavním trenérem o všech možných věcech, které se týkají tréninku, taktiky, zápasu, regenerace. Vše do sebe musí zapadat. Ty z tribuny viditelné konkrétní úkoly jsou rozcvička v tréninku i zápase, připravit hráče při střídání a pozápasový trénink.
Večeřa byl známý svým tvrdším postojem, byl jste vy tím hodným z dvojice?
Hodný jsem nikdy nebyl a neměl jsem rád hráče, kteří uhýbali v soubojích a neodvedli maximum svých možností v tréninku i zápase.
Kteří hráči tehdy, z pohledu asistenta, nejvíc tmelili partu?
Takoví samozřejmě byli i v Drnovicích, ale celkově za těch jednadvacet let trénování jich bylo jich dost a nerad bych na někoho zapomněl. Takže jménům se raději vyhnu.
Který zápas z té sezony jste si prožil nejvíc?
Jednoznačně to byla pohárová utkání proti Mnichovu 1860. To byly zápasy na vysoké úrovni, jak po stránce herní, společenské a tak i organizační.
Po Rousínovu to hned byla velká trenérská štace. Co hlavně jste ze spolupráce s Večeřou a z prvního trenérského kontaktu s profesionály získal?
Samozřejmě jsem se snažil co nejvíce naučit, ať už po stránce odborné, přístupu k hráčům, psychice. Karlovi musím poděkovat, že mě umožnil nahlédnout do jeho trenérské kuchyně a zasvětil do trenérského řemesla. Tady jsem získal základy ke své pozdější trenérské kariéře.
Proč jste v Drnovicích zůstal i v době, kdy měl klub potíže a šel až do třetí ligy?
Chtěl jsem trénovat a věřil jsem panu Gottvaldovi, že přes potíže vrátíme klub zpátky. S panem Gábrem (dlouholetý sekretář klubu, pozn. red.) jsme řešili, co s klubem bude dál, jezdili a sháněli jsme hráče na hostování. Týden před začátkem třetí ligy se pak vrátil pan Gottvald, okamžitě přivedl tři hráče do základní sestavy. Na papírku mi předal sestavu, s kterou půjdeme do sezony, a my jsme postoupili do druhé ligy. V klíčového hráče se vypracoval Milan Petržela. Ve druhé lize jsem dělal půl roku asistenta Václavu Daňkovi a do sezony jsme vstupovali s devíti změnami. Druhý půlrok jsme společně s Miroslavem Kouřilem dovedli klub do první ligy a znovu přišlo deset nových hráčů. Sezona po návratu se nám povedla a skončili jsme na osmém místě.
Co považujete za svůj největší trenérský úspěch a kde jste byl ve své trenérské práci nejspokojenější?
Všude, kde jsem trénoval, jsem byl rád a spokojený, ať smlouva trvala tři měsíce nebo šest roků. Pro mně byl úspěch finále slovenského a českého poháru, bohužel oba duely skončily porážkou.
Co vám dává nynější práce asistenta ve třetí lize? Navíc, když je vašim šéfem váš bývalý svěřenec Jan Trousil.
Jsem rád, že můžu předávat svoje zkušenosti, být mezi mladými fotbalisty a pomáhat Honzovi, ať se mu co nejvíce v jeho práci daří. Má výborné výsledky, i když někdy to je hodně složité a těžké.
Josef Mazura
Nar.: 1956
Hráčská kariéra: Sokol Lysovice, Zbrojovka Brno, VTJ Tábor, St. Pölten (Rakousko), Hasselt (Belgie), Stockerau (Rakousko), Rousínov.
Straty v československé I. lize: 163 utkání, 1 gól.
Reprezentační starty: ČSSR A - 1 zápas, ČSSR B - 2 zápasy. Olympijský tým ČSSR: 16 zápasů.
Pohár UEFA: 16 utkání
PVP (Pohár vítězů národních pohárů): 2 utkání
Trenérská kariéra: Rousínov, Drnovice (Petra a FK), 1. FC Brno (dnes Zbrojovka Brno), Trnava, Zlín, Slovácko, Opava, Karviná, Líšeň, Vyškov.