Rodilý Zlíňan patří k hráčům, kteří toho v Drnovicích odehráli nejvíc. V „bronzové“ sezoně nastoupil v devětadvaceti zápasech a celkově ve 117. Lehké počty: za čtyři roky chyběl v sestavě různých trenérů pouze třikrát!

Na Vyškovsko přišel už s prvoligovými zkušenosti a hned do základní sestavy. Ty pionýrské začátky si odsloužil v mateřském Zlíně. Do nejvyšší mužské soutěže si ho vytáhl trenér Petr Uličný, ale v prvním roce víc seděl na lavce, než běhal po hřišti.

„Ale jsem vděčný, že mě pan Uličný dal šanci. Ve Zlíně jsem absolvoval své první tři ligové sezony, ale v té první jsem nastupoval vždycky jen na pár minut. Potom už jsem hrával stabilně. Nabídka z Drnovic přišla v roce, kdy jsme sestupovali do druhé ligy. Su Zlíňák a bylo pro mě moc těžké za této situace odejít. Spíš jsem počítal, že Zlínu pomůžu zpátky. Ale taky mě lákalo pokračovat v první lize. To přiznávám. Navíc mně pan Gottvald nabídl dobré podmínky. Ale ani to ještě nerozhodlo. Tím klíčovým faktem byl drnovický kádr. Měl jsem možnost zahrát si s takovými borci jako Jarda Šilhavý, Radek Drulák, Bob Kafka, Peťa Veselý, Petr Maléř, v brance Pavel Barcuch a Tomáš Bernady. Tak bych mohl vyjmenovat opravdu všechny hráče. Co jméno, to pojem. Výborný mančaft. Takže jsem si řekl, že je to pro mě velká výzva a pokud se dokážu prosadit v takové konkurenci, tak ze mě už opravdu bude ligový fotbalista. Proto jsem i po poradě s rodiči na nabídku kývl,“ popsal Holeňák svůj příchod na Vyškovsko.

MIROSLAV HOLEŇÁK

Narozen: 10. února 1976 ve Zlíně (tehdy Gottwaldov)
Kariéra - mládežnické kluby: 1984–1993 TJ Gottwaldov/FC Zlín
Profesionální kluby: 1993–1996 Svit Zlín, 1996–2000 FK/Petra Drnovice, 2000–2004 Slovan Liberec, 2004–2006 Slavia Praha, 2006–2007 SV Mattersburg (Rakousko), 2007–2011 Slovan Liberec
Zápasy / góly v 1. ligách: 436 / 23
Česká liga: 404 / 21
Z toho za Drnovice: 117 /14
Zápasy / góly v reprezentacích:
ČR U18: 3 / 0, ČR U21: 11 / 2, ČR A: 3 / 0
Úspěchy:
Mistr ČR – Slovan Liberec (2001/2002)
2. místo v lize – Slavia Praha (2004/2005)
3. místo v lize: Petra Drnovice (1999/2000), Slavia Praha (2005/2006), Slovan Liberec (2008/2009)

Jednoznačně i dnes potvrzuje, že toho rozhodnutí nelituje. Přestože i tam se zpočátku zase stal fotbalovým bažantem.

„I kdybych si mohl myslet, že už umím všechno, byl jsem mladý, tak mě z toho ti zkušení harcovníci rychle vyvedli. A přesně si pamatuju kdy a čím. V kabině naproti mně seděli Jarda Šilhavý a Bob Kafka. Já jsem na jeden trénink přišel po nějaké večerní „akci“. Úplně hotový, strhaný, vyřízený. A pět minut před tréninkem s kopačkami ještě od hlíny. On tam byli už hodinu před začátkem, teď už byli protažení a rozcvičení, v naleštěných kopačkách. Prostě napucovaní. Jako správní frajeři a profíci. O patnáct let starší borci. Mně neřekli vůbec nic a vlastně ani nemuseli. Ten osobní příklad byl maximální. A buď to člověka trkne, nebo ne. Mně to, zaplať pánbůh trklo. A pak jsem od nich i dalších zkušených matadorů převzal spoustu dalších užitečných věcí,“ vzpomíná na okamžik, kdy pochopil, co je to fotbalový profesionalismus.

I tato historka dokladuje, jak dobře tehdy Drnovice měly poskládané mužstvo. Vedle velkých osobností, slušná střední generace a dravé mládí. „S Broňou Červenkou a Martinem Pařízkem jsme byli taková silná, neposedná trojka. Později se k nám připojil Zdeňa Grygera a Ruda Otepka. Spolu jsme ze Zlína jezdili autem. V kabině vedle mě seděl Peťa Veselý, s Veselkou byla taky velká sranda. Pak přišli Nehodička, tedy Míša Nehoda, Martin Müller. To by bylo historek. V plném rozsahu podepisuju, že tam vládla až rodinná atmosféra. A nejen v kabině. Patřil mezi nás Petr Sajdl masér, nebo sekretář Slávek Zbořil a celá jeho rodina, mladý Zbyňa, kamarád Pavel Holub, Eda ragbista, říkali jsme mu nazdar křesťane… Nebo to, jak se mně ujala rodina Pilátova (Arnošt Pilát, tehdejší kustod mužstva, pozn. red.), nebylo a teď už vůbec není obvyklé. Oni mě měli skoro jako vlastního syna. Mám je rád dodnes a s panem Pilátem si celé ty roky občas zatelefonujeme. Paní Pilátová bohužel už nežije, ale pořád cítím na jazyku ty její buchty! Oni se o nás nejen starali, ale nenápadně nás i vychovávali. To víte byli jsme mladí…,“ zasní se.

Vybrat z téměř 120 ligových zápasů ten nejvydařenější by mělo být hodně složité, ale Holeňák ten svůj označil okamžitě. Domácí remízu 4:4 se Spartou, která se zrodila po průběžném skóre 1:4.

„Nikdy jsem nebyl koncový hráč, takže moc gólů jsem nedal a krásných už vůbec ne. Spíš to byly takové doklepávačky. Ale s tou Spartou jsem asi ze dvaceti metrů skoro vymetl šibenici. A asi to byl i moc důležitý gól. Snížili jsme na 2:4 a pak do dotáhli na remízu. Celé to bylo neskutečné. V poločase jsme prohrávali 1:3. V kabině nám Mira Kadlec říkal: „Hoši dobrý, sice prohráváme, ale nemusíme dostat nějaký debakl. Přece se z toho nezblázníme a hlavně, ať už nedostaneme gól. Pak jsme vlezli na hřiště a hned to bylo 1:4. Jen jsme se sebe podívali, jací to jsme blbci… Vůbec se nedalo čekat, že se vývoj nějak změní. Pak jsem se trefil já, Víta Tuma dal kontaktní gól a 3:4 a hattrickem vyrovnal. Moc velká euforie,“ vypichuje celkově památné utkání.

V souvislosti se zápasy nešlo nevzpomenout na oba soupeře v Poháru UEFA. Později pro něho sice evropská pohárová utkání byla skoro běžná věc, ale v drnovickém dresu do Evropy vstoupil. A to se nezapomíná.

V předkole Drnovice vyřadily bosenský FK Budućnost Banovići, 3:0 doma a 1:0 venku. V prvním kole po domácí remíze 0:0 těsně 0:1 podlehli v TSV 1869 Mnichov.

„I ten zápas s Bosnou byl zážitek, ale utkání v Mnichově doslova svátek. Mám schovaný dres Tomase Hesslera. To byla jejich největší hvězda a německý reprezentant. Já jsem na něho hrál osobku, to se tak tehdy ještě hrávalo. Po zápase se si s ním vyměnil dres a věnoval ho svému taťkovi,“ říká velká opora FC Petra Drnovice.

Na olympijském stadionu si to reprezentanti třítisícové vesnice rozdali s bundesligovým velkoklubem jako rovný s rovným. Zápas v 72. minutě rozhodl jediným gólem Marco Kurz. Ještě dvacet minut před koncem tedy byly postupové šance rovnocenné. Možná i zásluhou Holeňákova osobního bránění Hesslera.

„Já to vidím spíš jako úspěch celého mužstva. Ale je pravda, že jsem ten úkol bral hodně vážně. Broňa Červenka si ze mě dokonce dělal srandu, že posledních deset minut mně vůbec nešlo o výsledek, ale o Hesslerův dres. Prý to vypadalo, že za ním běhám a škemrám o něj,“ usmívá se při vzpomínce na minisouboj s německou superstar.

Jestliže Holeňáka ochod ze Zlína bolel u srdce, pak při loučení s Drnovicemi prožíval podobný pocit.

„Bylo to stejně těžké, jak odejít ze Zlína. Ale cítil jsem z liberecké strany velký zájem. Tehdy Slovan akorát hrál s Liverpoolem Pohár UEFA a lize měl našlápnuto hodně vysoko. Ale vůbec mě nenapadlo, že hned v další sezoně získáme titul. Zase jsem to řešil s rodiči a už i s manželkou, protože už jsem byl ženatý. Takže to zase nebylo nějaké ukvapené rozhodnutí. Závěr byl, že by bylo škoda to nevyzkoušet. A taky nelituju, že jsem tam přestoupil. Byla to dobrá část mé kariéry. A v Liberci dodnes pracuju,“ zdůrazňuje fotbalový sympaťák.

Po skončení aktivní kariéry začal na severu Čech jako trenér u mládeže. Aktuálně už je druhým rokem asistentem trenéra u ligového áčka mužů. Naskočení do prvoligového rychlíku jako hlavní kouč sice nevylučuje, ale také za ním neběží. Zatím.

„Beru to jako proces, který zatím jde tak, tak jak má jít. Začal jsem u mládeže, teď nakukuju do profi fotbalu. Získávám zkušenosti. Jsem rád, že jsem mohl pracovat s Lubošem Kozlem u reprezentační devatenáctky, to mně taky hodně dalo. Doplnil jsem si veškeré potřebné trenérské licence. Všemu ostatnímu nechávám volný průběh. Jestli se prosadím jako trenér, to uvidíme, necháme se překvapit,“ nechává Holeňák otázky své nejbližší fotbalové budoucnosti otevřené.