„Když pan Grygera předával do klubu Zdenka, já byl zrovna v kanceláři. Lamentoval, že kluk má ještě čas na vrcholový fotbal. Že sem ještě neměl chodit. Ale už to všechno bylo dojednané. Tak trochu mě naznačoval, že by byl rád, kdyby tady na něho někdo dohlédl. Asi jsem jako už starší vypadal důvěryhodně. A vidíte, co z toho bylo. U nás v prvním zápase ještě seděl na lavičce. Pak se zranil pravý obránce, taky výborný Martin Müller, a nastoupil Zdena. A už na ten flek nikoho nepustil a kam to až dotáhl!“ začal své vzpomínání.

Do Drnovic se přiženil z Rousínova, přesněji z Královopolských Vážan, v roce 1959. Do domku u hřiště, za brankou po pravé straně od dnešní hlavní tribuny. Tak bydlí dodnes a už to mají „na štok“.

„Bohužel, už jsem sedm let vdovcem, ale manželka vždycky tvrdila, že jsem si ji stejně vzal jenom proto, že bydlela u hřiště. Ale já jsem tehdy byl především velký fanda Rousínova. Ten hrál divizi, Drnovice byly někde v kraji nebo v okrese. Jezdili jsme tam se ženou na fotbal na motorce,“ naznačuje, že i jeho dlouholetá partnerka byla také řádnou fotbalovou fanynkou.

V drnovickém klubu začal pracovat až když oba synové začali hrát ve zdejších přípravkách. Jezdil na zápasy jako vedoucí žáků a dorostu, postupně se stal členem výboru. Předznamenáním jeho pozdější pozice kustoda ligového mužstva byl přechod na funkci pokladníka. „To toho mě uvrtal pan Gábr, manželčin strýc, který byl tehdy s Janem Gottvaldem hlavní postavou v drnovickém fotbale. Bylo to v době, kdy se hrála divize nebo třetí liga. Kustoda jsem pak začal dělat ještě při zaměstnání, a když jsem pak odešel do důchodu, to bylo před osmadvaceti roky, tak na plný úvazek. Ale nemyslete si, že to byl nějaký zlatý důl. Všude byli profesionální kustodi a já jsem to dělal za hubičku, teda za pár stovek. A na stadionu jsem měl na starosti úplně všechno, péči o hráče, zajišťoval jsem veškerý materiál pro klub, od dresů třeba až po kohoutky na záchodech. Měl jsem na starosti sklad. Vždycky jsem přicházel před tréninky i před zápasy jako první a poslední jsem odcházel. Až jsme všechno pozamykal,“ zdůrazňuje, že speciální klíč od všech dveří na stadionu měl jen on a prezident Junek.

Zpočátku s mužstvem nejezdil na venkovní zápasy. To začalo až za trenéra Stanislava Jarábka, který přišel po tehdy ještě ne tak slavném Karlu Brücknerovi. S Jarábkem se velice spřátelili. Pozval ho na Slovensko na své šedesátiny. Podobně vřelé vztahy měl i s většinou hráčů. Samozřejmě ne na bázi kamarádů vrstevníků, ale spíše otcovské, jak už bylo naznačeno.

„Kluci mě i manželku měli rádi. Manželka tady uklízela a prala dresy. Třeba tu mramorovou dlažbu, která je tam pořád, vždycky vyglančila, jak zrcadlo. Kluci si ji dobírali, paní Pilátová, vždyť to tak neleštěte, my vám to zase zamažeme… A co teprve ty její buchty. Byly to takové ty hodové koláčky. Napekla několik plechů, ale jak to dala do kabiny, přilítly tam ruce a plechy byly ve vteřině prázdné…,“ zasnil se a jakoby i zamáčkl slzičku.

Příběhů s mladými fotbalisty a ze života klubu by mohl vysypat snad i stovky. Třeba kluci si jednou při speciálním nácviku střelby posunuli přenosnou branku k postranní lajně mimo záchytnou sít a někdo z „kanonýrů“ jim vysklil okno ve školce za tribunou. „I o tu jsem se tehdy staral jako školník-údržbář. V brance se střídali Martin Pařízek a Laďa Maier. Ten mně slíbil, že to hned po tréninku nechá zasklít. Čekám na něho dodneška…“ s úsměvem vybízí bývalého reprezentačního náhradníka.

Nebo bohémek, Slovák Jaroslav Timko. „To bylo také za Jarábka. Bydlel tady v bytovce, jak se jede od Vyškova. Nedostavil se na trénink. Standa Jarábek za mnou přišel a svojí slovenštinou na mně spustil: Arnošt, kďe je Jaro?! V Drnovicích něje, v Bratislavě něje. Je nezvěstný! Jaro byl trochu svéráz, ale výborný kluk. Nenašli jsme ho. Druhý den přišel trénovat jakoby nic,“ vzpomíná.

Na téměř ikonu drnovické ligové éry Róberta Kafku mají Pilátovi připomínku v zahradě. Bob přinesl paní Pilátové kytku k nějakému výročí. „Z koše trčely i nějaké okrasné proutky. Já jako správný zahrádkář jsem je zastrčil do země a ony se chytily. Dnes je z toho veliký košatý strom. (ukazuje fotku). Co je to za druh? To opravdu dodnes nevím.“

S mnohými hráči udržuje kontakt stále. I oni to připomínají. Slavný kapitán vicemistrů Evropy z roku 1996 Miroslav Kadlec se u Pilátů prostě musel zastavit, když nedávno slavili šedesátiny bývalého klubového manažera Vladimíra Krejčího. Na buchty paní Pilátové vzpomínal Bronislav Červenka, na ochotu obou manželů vždycky vyjít vstříc současný trenér národního mužstva Jaroslav Šilhavý.

„Ty kluky jsem měl všechny rád, takže někdy to mám opravdu těžké. Většina z nich nějakým způsobem u fotbalu zůstala. Když teď Mladá Boleslav hrála s Libercem, nevěděl jsem komu mám fandit. Jožka Weber je hlavní trenér v Boleslavi a Mira Holeňák asistentem v Liberci…“ upozorňuje.

Podobně dlouho by mohl vyprávět i o slavných zápasech. Zažil tu všechny. Třeba památkou remízu 4:4 se Spartou ze stavu 1:4. Ale zůstaňme u toho nejslavnějšího. Odvetu s Mnichovem 1860 na olympijském stadionu ve druhém kole tehdejšího Poháru UEFA. Drnovice tam odjely s domácí remízou 0:0 a po prohře 0:1 postoupil do třetího kola slavný mnichovský velkoklub.

„Ale mohlo to být úplně jinak. Broňa Červenka měl pár minut před koncem velikou šanci a mohl vyrovnat. Mohl to být slavný postupový gól a my mohli jít přes Mnichov dál gólem a hřišti soupeře. Bohužel… Pro mě to celé bylo jako nádherný sen a velký zážitek. Skoro šok jsem utrpěl už při příjezdu. Obrovský stadion a my jsme autobusem vjeli prakticky až do kabiny. Vyšel jsem na tribunu a viděl ty řady sedaček sahajících do nebe. Tohle musím spočítat. A tak jsem se vydal na horskou túru. 84 řad, to je trošku rozdíl než u nás, v Drnovicích jich máme 17…“ nechal Arnošt Pilát své „listování“ drnovickými fotbalovými letopisy otevřené.