Před dvaceti roky byl u toho, když do Drnovic putovaly bronzové medaile za třetí místo v nejvyšší soutěži. V sezoně 1999 - 2000. Pro klub to bylo historické, nejlepší umístění za jeho desetileté působení na první české fotbalové scéně. Pro mladého začínajícího trenéra raketový start do profikariéry.

„Pro mě to vypadalo hodně neskutečně. V Drnovicích byli tehdy samí slavní fotbalisté. Třeba první hráč, kterého jsem můj první den na stadionu potkal, byl Mira Kadlec. Míjeli jsme jsme se na chodbě a on mě vykal! A to už byl pan fotbalista, fotbalový gigant, vicemistr Evropy, bývalý kapitán národního mužstva. A navíc je od dva roky starší. Byl jsem v šoku, zvedl se mně tlak a rozbušilo se srdce. Ale pak jsme byli velcí kamarádi,“ naznačil Horáček, že mezi hvězdy vplul s respektem.

Už bylo naznačeno, že do velkého fotbalu Horáčka vytáhl Brňan Večeřa. Nebál se trochu riskovat, vždyť i Mazuru povolal jako trenérského bažanta. Člen hvězdné mistrovské sestavy Zbrojovky z roku 1978 se do první ligy přesunul z pozice hrajícího trenéra Tatranu Rousínov. Z krajského přeboru. Horáček přišel po působení u třetiligového mužstva, kde byl hlavním trenérem, a s brankářsko-trenérskou praxí ve Zbrojovce. Tam začínal díky Františku Haraštovi (poz. red.: slavný brněnský mládežnický trenér) rozjíždět specializované tréninky brankářů u dorostu a B mužstva, což v té době byla úplná novinka. I proto nedá na Večeřu dopustit a dodnes si váží nejen jeho tehdejší osobní nabídky, ale i obrovské práce, kterou v Drnovicích odvedl.

„Když mně zavolal, ani na chvíli jsem nezaváhal. Taková nabídka se prostě neodmítá. Byla to veliká šance nakouknout do velkého fotbalu. Karel udělal v Drnovicích neuvěřitelný kus práce, který dodneška nikdo možná nedocenil. Nebo někteří lidé nedocenili. On tam, když to řeknu mírně, vyčistil prostředí a hlavně nastolil spolu s panem Kopeckým, přesné profesionální podmínky, profesionální styl práce. Co si budeme povídat, před tím to tam opravdu bylo dost uvolněné… Nebál se rozloučit i se slavnými hráči, nebo těmi, co to pak dotáhli třeba až do reprezentace a paradoxně jim to i pomohlo. Já nemám rád, když se říká, že Drnovice byly vesnický klub. V žádné případě. Naprosto jednoznačně to byl plně profesionální klub se vším, co k tomu patří, výborným stadionem, zázemím, managementem,“ zdůrazňuje i po letech Horáček.

Od Večeři dostal skoro volnou ruku k práci s brankáři. Jako gólman měl sice zkušenosti ze třetí ligy, ale speciální příprava brankářů byla tehdy ještě v plénkách. Navíc Martinové Vaniak je jeho vrstevník a Pařízek jen o něco mladší.

„Vaňous tehdy ještě nebyl tak slavný, jako později, ale už toho měl hodně za sebou z Olomouce. Pařez byl zase zajímavý, jako perspektivní brankář, přičemž už také měl první prvoligové zkušenosti. Vůbec nebylo jasné, že Vaniak bude jedničkou. V prvním zápase dostal příležitost Pařízek, po porážce naskočil Vaniak a už ho do branky nepustil. Ale musím říct, že Pařízek pak tu roli dvojky plnil naprosto profesionálně. A navíc jsme v zádech měli mladého Laďu Kollára. Tahle trojka si neskutečně sedla. S Martinem Vaniakem jsme si postupně vytvořili výborný vztah a byli jsme velcí kamarádi i v osobním životě. Věci jsme řešili jinak, než jako trenér a hráč. A Drnovák Laďa Kollár? Ten byl zajímavý, jako mladý na pozici trojky. Později některé lidi doslova šokoval tím, jak se vypracoval a zaslouženě si pak zachytal i první ligu. Jistě i díky tomu, že kvalitně trénoval s Vaniakem a Pařízkem,“ vzpomíná na své první svěřence.

Mezi slavnými osobnosti se jméno druhého asistenta trenéra samozřejmě trochu ztrácí, takže určitě nebude na škodu alespoň ve zkratce představit jeho aktivní kariéru. S fotbalem začal ve Fortuně Brněnské Ivanovice, odkud si ho tehdy František Harašta ještě jako žáka vytáhl do Zbrojovky. Tam působil až vojny ve VTJ Hradec Králové a v Bechyni. Po vojně se ze Zbrojovky přesunul do Uherského Brodu, který hrál tehdejší II. národní ligu. Největší část aktivní kariéry odchytal v Rakousku, v milované Vídni. V krátkém působení v Klingenbachu si dokonce zachytal tamní druhou ligu.

„Do Rakouska jsem odešel jako jeden z prvních českých fotbalistů už v devadesátém roce. Kariéru jsem pak končil ve třetí lize v FC Zeman Brno, což byl v podstatě nástupce Brněnských Ivanovic. Trénovat jsem začal poměrně brzo, protože jsem měl vážné problémy s koleny. Rozhodlo to, že jsem dostal nabídku vést prvoligový starší dorost Králova Pole. Tehdy už byl po křídly Zemanu Brno. Když to trochu přeženu, ze dne na den jsem to zapíchl v bráně a usedl na střídačku. Dorostenci „Kéniku“ byli takřka beznadějně poslední, ale podařilo se nám nejvyšší dorosteneckou soutěž zachránit. Následně jsem na víc než rok přešel ke třetí lize mužů. Konec přišel stejně rychle a neočekávaně, jako přechod z branky k dorostu. Už jsem to popsal, zavolal mě Večeřa….,“ dodal ke své fotbalové vizitce.

I Horáček, coby nejmladší z realizačního týmu, na Drnovice vzpomíná s příjemnou nostalgií. Prakticky jako vrstevník některých hráčů k nim nutně musel mít jiný vztah, než starší kolegové Večeřa s Mazurou.

„Zažij jsem ještě tu éru, kdy jsme chodili kontrolovat hráče, jestli nejsou před zápasem v nějakém lokálu. Teď už to chodí jinak. Byly to docela zajímavé věci. Třeba jeden zahraniční fotbalista tvrdil, že je abstinent, že mu pití alkoholu nedovoluje jeho víra. My jsme ho čapli ve stavu, kdy se rozhodně nemodlil… Tím v žádném případě neříkám, že by to bylo nějaké pravidlo, ale stejně jako dnes, i tehdy nebyli někteří hráči svatoušci. Ta drnovická sestava byla neskutečná sama o sobě. Kadlece jsem zmiňoval, hodně daleko to dotáhla fúra dalších hráčů, jako třeba Grygera… Ta jména jsou známá. Já, jako Brňák jsem měl samozřejmě velmi blízko ke klukům, co tu byli ze Zbrojovky, Marcel Cupák, Zdeněk Valnoha, a třeba velká figura středu drnovické zálohy Mira Kufa. Ten tehdy možná prožil nejlepší část své kariéry a byl to borec do kabiny, samé srandičky… A když mluvíme o kabině, tak musím zvlášť zmínit Pepu Mazuru. To je skvělý člověk, super chlap. Moc si vážím toho, že jsem s ním mohl spolupracovat. Po Drnovicích to pokračovalo ve Zbrojovce, kam si nás mě Večeřa vzal s sebou a Pepa pak přišel jako hlavní trenér po Jiřím Kotrbovi,“ zdůrazňuje Horáček.

V současné době se jejich cesty tedy znova spojily ve Vyškově. V Moravskoslezské lize Horáček samozřejmě není asistentem na plný úvazek. Ale fotbal je jeho životním posláním. Od roku 2000 má trenérskou profilicenci UEFA, mimochodem tu si udělal zároveň s Mazurou během působení v Drnovicích. Je správcem sportovního areálu na Spartě Brno a jako hlavní trenér několik let vedl vedl její muže v krajském přeboru. Už skoro sedm let také řídí vlastní trenérskou školu, samozřejmě se specializací na brankáře.

„Fungujeme na Spartě v Komárově a pořádáme i kempy. Myslím si, že to má docela i úspěch, ale mě tahle práce hlavně moc baví. Inspiroval mě můj syn, který také chytá. Od přípravky jsem ho trénoval, takže jsem k tomu získal úzký vztah. Nakousl jsem, že ta trenérská specializace na brankáře za mé aktivní kariéry neexistovala vůbec, nebyli žádní trenéři brankářů. Ve Zbrojovce, ještě v éře Boby Brno, s tím začínal Pepa Hron a já jsem mu pomáhal s mladými gólmany. Dnes se už bez samostatné práce s brankáři nejen kluby vyšších soutěží neobejdou,“ naznačuje třiapadesátiletý Horáček směr svého dalšího působení ve fotbale.