Ty rozdrtily soupeře na krajskou úroveň neobvyklým a potupným výsledkem 13:0. Zkušený fotbalista připouští, že divoké skóre způsobila zřejmě velmi okleštěná sestava nováčka nejnižší krajské soutěže.
„Oni říkali, že jim vypadlo deset lidí pro zranění a nemoci, takže k nám přijelo prakticky béčko. V brance byl šestnáctiletý kluk, který pustil skoro každou střelu, která šla na branku. Myslím, že v desáté minutě už to bylo 4:0. Takže fakt bych to moc nerozváděl. V kompletním složení asi nebudou tak slabí,“ nepřipisuje si na výsledku nějaké velké zásluhy.
První krůčky s merunou u nohy udělal v Dědicích v mladších žácích. Pak si ho vytáhly Drnovice, které tehdy už měly kompletní ligovou mládežnickou základnu. Tady si rok zahrál II. ligu za muže. V posledním roce slavné fotbalové éry Arga, Gery, Olpramu, Petry atd. Z Drnovic přestoupil do prvoligové Sigmy Olomouc. Tyhle vzpomínky, ale nejsou moc příjemné. Přestup i olomoucká štace.
„V Drnovicích jsem za dospělé hrál poslední rok, co tam byla druhá liga. Takže si myslím, že to bylo v roce 2006. V Olomouci jsem pak pobyl jen půl rok a hrál za béčko. Už ten přestup byl divný. S našima jsme byli na dovolené a z Drnovic mně zavolali, že mě prodali do Olomouce. Moc jsem s tím nesouhlasil, ale co se dalo dělat? Takže jsem po dovolené nastoupil do Sigmy a odjel s áčkem na nějaký turnaj. Kde to bylo už si nepamatuju, ale myslím, že tam bylo Kladno a druhého soupeře už taky nevím. Naším trenérem byl pan Palička, který mně řekl, že musím nabrat fyzičku a že si mě vytáhne. Jenže za dva týdny ho vyhodili (úsměv) a nebylo nic. Vlastně ani nevím, kdo tam pak po něm nastoupil. Ten půlrok, to asi byla ztráta času, béčko tehdy bylo na druhé koleji zájmu. Měli jsme základní kádr asi šest lidí a ten se pro zápasy různě doplňoval z áčka a dorostu. Takže jsem šel do Vyškova a v lednu 2008 naskočil do zimní přípravy. Tady jsem zažil slavný a historický postup do Moravskoslezské ligy. To naopak byla velká sláva a velmi příjemné období,“ v podstatě shrnul hlavní část aktivní kariéry.
Ta samozřejmě pokračovala. Vyškovu pomohl ke stabilizaci ve třetí nejvyšší soutěži, ale pak už to byly nižší úrovně. Dokonce i ta nejnižší.
„Béčko se tehdy prakticky obnovovalo a začínali jsme od čtvrté třídy. Každým rokem jsme šli výš až do současné I. A třídy. To byly velice rychlé postupy. V posledních třech letech jsem ale už fotbal bral opravdu jako doplněk. Hrával jsem převážně stopera. Netrénoval jsem a jezdil jen na zápasy. Prioritu dostala rodina. Dlouhá léta jsem fotbalem fakt žil, teď už je to jiné. Třetím rokem bydlím v Brně, mám rodinu, máme čtyři děti. Vlastně už se mně ani moc nechtělo aktivně pokračovat, ale ukecal mě Michal Kollár, abych šel za ním do Drnovic. S ním to táhneme od žáků, takže jsem po tolika letech přestoupil. Ale ne do áčka, záměr byl hrát jen za béčko. Protože tady sice jezdím trénovat, ale jen jednou týdně. Na kraj je to málo. Nakonec to ale vychází tak, že když to áčko potřebuje, tak tam oba zaskakujeme jako výpomoc. A teď třeba v posledních pěti týdnech to áčko potřebovalo vždycky. Takže o víkendu jsem odehrál po dvou zápasech a někdy to dokonce vyšlo na jeden den,“ popisuje svoji současnou fotbalovou aktivitu.
K přestupu do Drnovic ovšem nevedla jen Kollárova doporučení. Vlastně byli dohodnutí s bratrem Josefem, že kariéru zakončí jako spoluhráči. „Jenže brácha zamířil do Rousínova. Ano, dokonce to už bylo domluvené, že půjdeme spolu do Drnek, ale on se nakonec objevil zpátky v Rousínově. Je pravda to, co napsal ve Vyškovském deníku, že jsem mu za to vynadal. Protože, když mně řekl, že půjde do Drnovic, tak já jsem tam šel vlastně hlavně kvůli němu. Samozřejmě bych si s ním rád ještě někde zahrál, ale těch možností ubývá,“ zdůraznil starší sourozenec a z tónu hlasu jasně vyplynulo, že to vyčinění bráchovi nebylo nějaké až tak razantní…
Je zajímané, že v obou drnovických mančaftech Lička starší vykazuje za podzim vyrovnanou střeleckou bilanci. V béčku teď hrává střed zálohy, áčko ho používá na jeho původní profesi, tedy do útoku. V první třídě i ve trojce dal po pěti gólech. Otázka, kolik jich nastřílel v kariéře, tedy byla celkem logická. Ale zůstala bez odpovědi, protože zápasy ani branky Martin spočítané nemá. Jen konstatoval, že jich bude hodně. Na svůj střelecký rekord si ale vzpomíná dost reálně.
„Jsou to čtyři góly Boskovicím, ale to už je dávno. Ještě v divizi za trenéra Pavla Svobody. Hráli jsme doma a byla to nějaká dohrávka. Vím, že hrozně pršelo a terén byl strašlivý. A vidíte, byly z toho čtyři góly. Vyhráli jsme, myslím, čtyři nebo pět nula. Góly evidované nemám, ale určitě jich musí být hodně. Dlouho jsem hrál středního útočníka a ví se, že se to hrálo hlavně přeze mě. Za mlada jsem dával i góly po rychlých brejcích a samostatných nábězích, ale pokud bych měl vytáhnout nějaký můj typický gól, tak by to asi byla hlavička po centru. Nebo obecněji dorážka z pozice uvnitř šestnáctky soupeře. Tam jsem se prosazoval hodně, myslím si, že jsem měl dost dobrý čuch na góly z těchto pozic. Střel z dálky fakt nebylo moc,“ zkouší zobecnit sedmatřicetiletý fotbalista.
Svého času možná někteří fandové ani neznali jeho křestní jméno, byl to proste Verner – Verny. Kdo mu dal tuto přezdívku, si nepamatuje, ale evidentně ji zdělil.
„Mně tak kluci říkali už od žáků, takže kdo to řekl první, to opravdu nevím. Ale mohl to být i někdo ze starších chlapů, protože tak říkali mému tátovi. A ten to určitě měl po slavném baníkovci Verneru Ličkovi, protože otec byl stejně dobrý fotbalista jako on,“ s úsměvem zdůraznil skoro rodinnou tradici.
Debaklem Křenovic si Drnovice pojistily prvním příčku v tabulce pro zimní přestávku. Do polemiky, co to pro mužstvo a klub znamená, se „Verner mladší“ moc pouštět nechtěl.
„Na to se mě fakt neptejte, já jsem opravdu jen hráčem béčka. Teď áčko mělo trochu víc problémů, a tak jsem rád pomohl. Kluci jsou první, takže jsou určitě dobří a tomuhle prostředí by I. A třída slušela. Uvidíme po jaru,“ nechal diskusím o nejbližší budoucnosti drnovického fotbalu otevřená vrátka.
