V předchozích dílech tohoto seriálu zazněla dlouhá řada jmen. Určitě je povinností blíže připomenout alespoň ta, která v poválečné éře a nadlouho potom proslavila vyškovský fotbal nejvíce.

Muže ze sestavy, která pro město vybojovala oblastní přebor, což byl oficiální název soutěže na úrovni dnešní Moravskoslezské ligy. Tedy třetí nejvyšší soutěže a hovoří se o ní také jako divizi. Šlo o rok 1955 (tehdy se hrálo systémem jaro - podzim) a vyškovskými soupeři byly takové moravské fotbalové bašty jako Gottwaldov, Královo Pole Brno, Spartak Brno ZJŠ, Prostějov, Kroměříž, Opava, Olomouc, Karviná či Frýdek-Místek. Pro tentokrát ale nebudeme jen listovat v přepečlivých záznamech Jana Nedělníka. On byl i velmi platným člen téhle skvostné jedenáctky. O svých spoluhráčích bude hovořit pan Radek Kala.

Sám sice divizi nezahrál, protože jako devatenáctiletý benjamínek musel narukovat. Pro mladší generace upřesňujeme, že to byl nástup tehdy povinné dvouroční základní volenské služby. Smůla, protože Radek byl stabilním článkem postupového mužstva z krajského přeboru. „Takový je život, když jsem se vrátil z vojny byla pryč divize i kraj, mužstvo se rozpadlo, chyběli hráči a spadlo se až do okresního přeboru. Takže jsme začínali od nuly, z prachu,“ povzdech si.

Navzrory svým pětaosmdesáti rokům přijel do redakce v kraťasech na kole a klobouk dolů před tím, jak „sypal z rukávu“ sebemenší maličkosti.

„Takže začnu tou naší sestavou a musím zdůraznit, že co hráč, to osobnost. V brance byl Vašek Kumr, v obraně Jarda Libra, Sotolář a Karel Oppelt, v záloze Honza Nedělník a já, v útoku Boniatti, Mirek Oppelt, Tannenberger, Losman a Šenk. Ten kádr nebyl široký, ale kluci byli výborní. Ve Vyškově každý dostal klepač. Třeba Lanžhot, což tehdy byl slavný klub, který rok před tím postoupil z krajského přeboru přímo do druhé celostátní ligy. Vašek Kumr v bráně, to byla jistota, spolehlivý. Občas za něho zaskočil Karel Tomšík. To byla vazba, chytat brankáře takovým tím svým silovým způsobem jsem potom už nikdy neviděl. Jarda Libra, ročník 1925, skvělý kluk. Já jsem u něho byl bažant, ale měl mě hodně rád, protože jsem mu kryl záda. Jak dnes by se řeklo, jako defenzivní záložník. Jak to tak bývá, z nejlepšího útočníka je výborný obránce. On hrával na Ivanovice s Pokorným a dával góla za gólem. Zemřel předčasně v šestatřiceti letech. Vynikající, tvrdý nekompromisní. Sotyn Sotolář, vynikající hráč, střední bek. Tedy stoper. Disponovaný, jak nikdo nebyl. Jeden z těch, co měli vynikající obě nohy. Někdy ho možná bylo potřeba trochu fotbalově popostrčit. Nebo přesněji, když se trochu držel na oprati, tak si uhrál to svoje. Já ho dávám na první místo, co se týká fyzických dispozic. Dělal ve stolárně těžkou práci a byl opravdu namakaný. Karel Oppelt, taky zdejší stolař, přes něho neprošlo nic. Bohdan Boniatti, ohromný rychlík, těžko k udržení, hrávali na něho hodně na tělo, ale dokázal se prosadit. Mirek Oppelt, menší postava, ale výborně fotbalově disponovaný hráč, technik. Broňa Tannenberger, klasický vysunutý hrot. Taková, jak jsme ho my hecovali, klekanica, ale střelec k pohledání. Tu svou pravou nohou vždycky trefil kam chtěl. Honzík Losmanů, kterému zlámali nohu a skončil s fotbalem. Běhával závodně tři kilometry, tady na stadionu. Protože byl atlet, tak za zápas oběhal maraton. A malinkej Šenk. Proto ho soupeři podceňovali, ale dokázal dát dobrý balón i góla. Když jsem na vojnu odcházel, patřili do kádru nebo postupně přicházeli Laďa Šimáček, Šijad z Rousínova a Franta Toman. To byl druhý Pan fotbalista s velkým P, ročník 1923. Hrával ve Zlíně. Dál Icek, Olin Güttr. Přišel výborný běžec, rychlík Varga. Podle jména asi slovenský Maďar. Byl tady na vojně. To byl fantastický kluk, myslím, že chvilku nakoukl do Dukly Tábor. Franta Pospíšil, ten malý, co jezdil po zadku. Jeden z nás, co jsme ještě tady. Nikomu nic nedaroval, dodneška má v kolenách zažranou škváru, jaký to byl bojovník. Mirek Tenciánů vždycky pil mléko a nesmím zapomenout na Vaška Urbánka. Brilantně tu hrál Finta, to byl střelec, lehkonohý útočník, jak se říká, baleťák. Pokud jsem někoho vynechal, tak se omlouvám.“

Ne nebojte se, na našeho kronikáře a záložníka mužstva Jana Nedělníka pan Kala rozhodně nezapomněl. Ale proto, jak zaznamenal vyškovské fotbalové dějiny a jak se reprezentoval na hřišti, mu patří samostatná kapitola.

„Jan Nedělník, náš Nedělníček. Poctivý fotbalista i člověk. Na hřišti oběhal všechno. Když hráli divizi, tak já jsem vojákoval, ale všechno mně psal v dopisech Jarda Libra. První zápas s Baníkem Prostějov vyhráli 5:1 a Nedělníček dal z místa pravého halva tři góly. Pak se s někým srazil a dohrával s otřesem mozku. Tehdy se ještě nestřídalo. Včelička na hřišti, čuch na góly, bojovník k pohledání, vykrýval velký prostor. Bez diskuse patřil mezi pilíře tohoto mužstva a měl velkou zásluhu na tom, že po polovině soutěže byl Slavoj na čtvrtém místě.“

Hodnotit sám sebe, to se nechce nikomu, ale ze setkání s panem Kalou bylo znát, jak moc má fotbal rád a jak rád a zasvěceně o fotbale hovoří. Ke své charakteristice přidal spoustu příkladů a zážitků, které by určitě vyšly na samostatný seriál.

„Nejraději jsem hrál záložníka, kde jsem se mohl vyžívat po celé ploše hřiště, od trestnýho k trestnýmu. A hlavně jsem z druhé pozice střílel. Jestli levou nebo pravou, to mně bylo jedno. Ale i hlavičkou po rohu. Později mě trenéři víc stavěli na stopera a zametače, a to byl důvod proč jsem z Vyškova odešel. Myslím si, že jsem byl univerzální fotbalista a bez nějaké nadsázky, jak v Drnovicích nebo ve Vyškově, nebyl hráč a takovým velkým akčním rádisem a který byl dobrý v obraně i v koncovce. Co mně naopak chybělo, a možná proto jsem se nedostal výš, byla absolutní rychlost. Ale v těch nižších třídách se to ztratilo, vždycky jsem patřil mezi tři nejlepší hráče, ač jsem hrál kdekoliv. Snažil jsem se hrát jednoduchý fotbal, používat hlavu. Na záložníka jsem vždycky dával dost gólů a věsměs to byly důležité góly, tedy ty, co zápasy rozhodovaly.“

Ve Vyškově hrál Radek Kala do roku 1964, tedy do osmadvaceti let, a pak až do devětačtyřiceti v Drnovicích. Sám to spočítal od čtrnácti let na patnáct plus jednadvacet dvacet sezon. Na ty vyškovské, když přišel z vojny, jsou vzpomínky samozřejmě smutné. Po sestupu z divize začal pád, který skončil, jak bylo naznačeno, až v okresním přeboru. Z I.A třídy se šlo přímo do okresu, protože I.B byla zrušená. Příčiny tak rychlého rozpadu „hvězdného“ týmu si pamatuje přesně, ale detaily nechtěl zdůrazňovat.

„Jarda Libra mně psal na vojnu: Radečtu, scházíš nám tady, nejsme partyja. Kámen úrazu byl, že tu začali hrát vojáci. No, kdyby jeden dva, jenže to začalo být skoro vojenské mužstvo a šlo to dolů. A navíc někteří z Vyškováků začali špekulovat. „…v Královým Poli se za zápas bere padesát šedesát korun, jak to, že my nic.“ Bohužel začala se natahovat ruka a to byl té slávy konec. Nedělníček to ve svých pamětech píše i jmenovitě. Dohrávali to hráči, kteří na tak vysokou soutěž a pak i na krajský přebor prostě neměli. Už moc staří nebo moc mladí. Byly to katastrofy, největší asi porážka 1:16 v Kroměříži. A ostuda byla završená. Když jsem se vrátil z vojny, už ten sešup prostě nešlo zastavit, byl tu generační problém. Je to s podivem, ale prostě tu nebyli lidi…“

Klub z okresního města se pak do krajských soutěží vrátil právě v roce 1964. Ale o tom zase příště a opět s panem Nedělníkem…