Pohádky květinové víly – kapitola 7. - Spisovatel Honzík

Do každého příběhu dokáže dát kousek svého srdce, a to potom oživí i ten sebemenší, neskutečný děj. Když píšete s chutí, jde to poznat. Píše dokonale. Takový správný spisovatel musí i hodně číst. A Honzík má tu největší knihovnu v říši. Knihy si k němu chodí půjčovat i soví učitelka Maruška, která je vášnivou čtenářkou červené knihovny, historických i dobrodružných románů. Ovšem, aby mohl spisovatel literárně tvořit, měl by mít doma to správné zázemí – i chvíli klidu. A to vše Honzíkovi nechybí. Má milující manželku a dvě překrásná medvědí dvojčátka – holčičku, která ráda nosí růžovou mašli ve vlasech, a chlapečka, který nepohrdne zelenou košilí, neboť zelená je jeho oblíbená barva. Honzíkova žena je kuchařka, takže každý „mužský“ asi ví, jak vaří a závidí mu ji.

Asi před pěti lety dostal pozvánku na autorské čtení na Nový Zéland. (Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků.) Měl také obdržet literární cenu. Šlo o cestu na tři dny. Nechtěl tam jet. Ale manželka ho vybízela, ať klidně jede, protože ví, že cesta právě tam – do tak malebné přírody – byla vždycky jeho největším snem. A teď se tam mohl podívat, aniž by si musel cokoliv platit. Ne, že by na to neměl, ale dříve by si takový luxus skutečně dopřát nemohl. Po dlouhé úvaze se rozhodl, že opravdu pojede, i když z toho byl celý špatný – opustit rodinu na tři dny bylo přece jen hodně.

Den před jeho odjezdem spadla z rukou jeho ženě sklenička, která se při dopadu na zem rozbila. Honza naříkal, že je to jistě zlé znamení. Manželka ho ubezpečila, ať si nad tím zbytečně neláme hlavu, že se nic zlého nepřihodí. A ať v klidu jede.

Jenomže se mýlila. Asi po hodině, co vlak vyrazil z nádraží, nastaly komplikace. Dokonce i pan průvodčí vypadal poplašeně, jako by to byla jejich poslední cesta. Zavřel oči a myslel na svoji rodinu. Byl na sebe nazlobený, že nezůstal s nimi doma. I když to bylo krátké odloučení, neskutečně moc mu chyběli.
Ani doma zpočátku nepanovala dobrá nálada. Jejich synek Míša je výborný horolezec, avšak to, že je obratný, vám nikdy nestačí. Stačí trošku smůly a může se stát při takovém nebezpečném sportu neštěstí. Michal byl „na stěně“ ten den nesoustředěný a celý „nesvůj“, a tak to i skončilo. Sjela mu noha a letěl dolů. Měl jediné štěstí v tom, že se v poslední chvíli zahákl za větev stromu. Sice teď chodí se zlomenou rukou, ale mohlo to dopadnout mnohem hůře.

Snad bylo toho neštěstí tento den už moc, ale pořád se stupňovalo. Už se blížil k cíli, když v tom se začalo z vlaku kouřit. Vypukla panika. Někteří přes sebe křičeli, jiní strnule seděli, aniž by vydali jedinou hlásku. Nikdo si nemyslel, že přežijí. Nikdo nevěděl, co se děje. Vlak s sebou začal škubat. Cestující seděli jako přikovaní k sedačkám a modlili se, aby vlak nevykolejil, protože by spadl do hluboké řeky, která se linula po obou stranách. Projížděli zrovna chráněným parkem, kterým tekla řeka. Vlak se kymácel z jedné strany na druhou. Křik najednou ustal a všichni seděli, ani nedutali. Honzík myslel na svou rodinu a poprvé v životě byl rád, že nejeli s ním, ale zůstali doma v bezpečí. To ho napadlo, když spatřil o dvě místa před sebou mladou medvědí ženu s malými dětmi. Mohly jim být tři a pět let.

Najednou přišla paní průvodčí. Obcházela celý vlak, aby alespoň trochu uklidnila cestující. „Dýmí se nám z vlaku. Už jsme to však uhasili a teď se snaží rozjetý vlak zastavit.“ Za chvíli vlak opravdu stál. Prý nastala nějaká závažná porucha na vlaku. Přijet má pro ně rychlík, aby je odvezl do cíle cesty.

Pohádky květinové víly – kapitola 6. Běžec Pavel

Po mnoha hodinách vystupuje Honza na nádraží Nového Zélandu. Je řádně unavený a ve vlaku zestárl o mnoho let. Už se těší domů. Nyní je před ním však mnoho příjemného. Čeká ho čtení na jeho oblíbeném místě, plus se chce „pokochat“ tamější přírodou. Už od dětství si vede svůj vlastní herbář. Upřímně doufá, že zde svoji sbírku květin rozšíří. I když tady je plno chráněných rostlin, které se nesmějí trhat. Tak si je alespoň vyfotografuje.

První den volna uplynul jako voda a nastal den D. Autorské čtení. Celý sál byl zaplněn medvědími obyvateli Nového Zélandu. Od nejrůznějších učitelů přes studenty až po prostý lid, který rád poslouchal příběhy. V publiku nechyběli ani tamější spisovatelé, kteří byli na svého krajana a plno dalších zvědaví. Moderátor Honzu vyzval jako čestného hosta na samém začátku čtení. Nejdříve se představil, pronesl pár vět, a pak předčítal ze své sbírky Příběhy květin. Bylo přinejmenším zajímavé ho poslouchat. Po četbě následoval velký aplaus. Diváci si připravili ještě na závěr pár otázek na autora a na konci čtení ho poprosili jeho nejvěrnější fanoušci o podpis a vyfotografovali se s ním. Honza si tuto atmosféru naplno vychutnával.

Užíval si každou minutu, co mohl být v přítomnosti medvědích „přátel“, kteří ho rádi četli, byli příjemní a milí. Většina se ztotožňovala s myšlenkami velkého spisovatele. Honza byl doslova nadšený. Když čtení skončilo, zamrzelo ho, že to tak rychle uteklo. Byl však příjemně unavený, tak si šel odpočinout do hotelu. Zítra ho čekal poslední den volna, který si chtěl užít, a pak zpět domů za svou rodinou a blízkými přáteli z říše.

Pohádky květinové víly – kapitola 5. Vzdálené sousedství Polární Hvězdy

Brzy ráno si sbalil nejnutnější věci a jídlo do batohu a šel prozkoumat nejdříve město, a pak se vydal i do přírody. Ušel kus cesty křížem krážem, a pak se ztratil a nevěděl, kudy se vrátit. Nejhorší bylo, že už se stmívalo a nikde v okolí žádní medvědi, ani živáčka tu nebylo. Honza nevěděl, co si má počít. Mapu s sebou žádnou neměl a už se stmívalo, všude kolem bylo šero. Když už myslel na nejhorší, objevila se malá medvědí babička s košíkem bylinek, která se touto cestou vracela domů.

Podrav Pánbů, babičko. Tak moc rád vás vidím. V okolí není ani živáčka. A já se ztratil,“ spustí hned na kořenářku.
„Inu, panáčku, na takové túry se chodí brzy z rána, když to tu jeden ani nezná. Kampak máš namířeno?“ ptá se babička.
„Do města. Byl jsem zde na autorském čtení. Nejsem zdejší.“
„Já jdu do sousední vesničky, ta je před městem. Navedu tě, pojď se mnou.“
„Děkuji vám na tisíckrát, babičko.“
„Nemáš zač děkovat, holenku. Pojď, pospěš si, ať se tu neztratíme oba,“ mrká babička na Honzu a trošku ho škádlí, neboť ona zná cestu i potmě.
Když dojdou až na rozcestí, konstatuje babička: „Chlapče a teď už musíš sám rovnou za nosem, co tě nohy ponesou.“

Pohádky květinové víly – kapitola 4. - Cukrárna pandy Elišky

„Děkuju, babičko. To už snad trefím i sám. Co jsem vám dlužný?“„Nech to být, chlapče. Hlavně se opatruj,“ uzavře debatu stařenka a vytratí se v šeru i s bylinkami. Honza dojde po cestě až do hotelu. Na cestu mu svítily lampy a alespoň okusil toto město i za tmy. Bylo překrásné. Měl alespoň co vyprávět doma. A rodině vezl bylinky, co mu dala kouzelná babička na cestu. Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Stal se zázrak. Všichni cestující přežili, kteří jeli jako Honza ve vlaku na Nový Zéland. Nebyl mezi nimi žádný zraněný. Něco takového se denně nestává. Celá posádka může prohlásit, že se všichni znovu narodili. Cesta zpět plynula v poklidném tónu.
Honza o tomto zážitku nikdy před rodinou nemluvil. Jakmile dorazil domů, pevně je objal a začal si vážit věcí, které se nám zdají být samozřejmostí, ale stačí málo a můžeme je v momentě ztratit. Jen málokdo si to uvědomuje.

Autor: Jitka Ježková