Před utkáním Třebíč – Olomouc se jeho aktéři rozcvičovali a domácí hráč Lukáš Sláma z ničeho nic padl na zem. Klubko hostujících hráčů mu okamžitě přišlo na pomoc a podle lékařů mu jejich včasná pomoc zachránila život. Akci „řídil“ především Jakub Čuřík. Pětadvacetiletý rodák z Opatovic za to v pátek dostane od Českého olympijského výboru cenu fair play. Zcela zaslouženě.

Jakube, jak na tuto událost vzpomínáte s odstupem času?
Vidím to jako dnes. Rozcvičovali jsme se u mantinelu a kousek od nás kluci z Třebíče. Najednou se jeden z nich skácel a zůstal ležet. Hned jsme k němu běželi a snažili se mu pomoct. Snad se to podařilo. S klukama se vůbec nepovažujeme za nějaké hrdiny, udělal by to každý. Bylo nás tam dost, kdyby někdo nevěděl, tak by nás někdo zaskočil. To, že to vyšlo na Kubu Bartoně, na mě a na Dalcka Sedláře, to už je takový život.

Dokážete popsat, co jste tehdy prožíval?
První, co vás napadne, je to, že jste zachránil člověkovi život. To další, na co jsme těsně potom mysleli, bylo, aby Lukáš neměl nějaké následky. Snad to tak i bude.

Setkal jste se s něčím podobným už dřív? Třeba na silnici?
Ne, právě že tohle bylo poprvé. A doufám, že i naposledy. Opravdu ani takový zážitek nikomu nepřeju. Ale tyhle věci se prostě stávají a lidé si mají pomáhat.

Viděli jste se od té doby s Lukášem?
Ne, od té doby jsem ho neviděl a mám dojem, že je pořád v lékařské péči. Ale informace o jeho stavu mám. Od kluků z Třebíče, se kterými si telefonujeme. Doktoři zjišťují, proč se to stalo. Asi má nějakou menší vrozenou srdeční vadu a v kombinaci s jinými potížemi se to projevilo. Prý by ale měl být v pořádku a dokonce asi bude moct hrát i hokej. Moc mu to přeju.

Ovlivnila tato událost váš náhled na hokej jako takový?
Ano. Při takové věci si člověk si najednou začne uvědomovat životní hodnoty. Že není jen hokej, a taky, že zdraví máme jen jedno.

Jak jste věděl, co máte dělat? Máte nějaké zdravotní školení?
Školení žádné nemám, ale něco si ještě pamatuju ze školy. Tam nás učili, co dělat. Ale hlavně jsem hodně pochytil od maminka a sestry. Obě jsou zdravotní sestry, tak se o tom doma někdy mluvilo.

Vzali váš čin na vědomí fanoušci?
Jistěže ano a dávali nám to znát. Je to hezké a takoví fanoušci jsou nejlepší. Vědí, že jsou větší hodnoty, než porazit soupeře.

Dovolte i několik osobních otázek. Kdy a kde jste s hokejem začínal?
Kde jinde, ve Vyškově. K hokeji mě přivedl děda Emil Piloušek. Z Vyškova jsem přešel do Prostějova, kde jsem hrál až do dorosteneckého věku. Pak jsem rok působil v Jihlavě a v Brně. To už byla nejvyšší juniorská soutěž. Tehdy mě kontaktoval pan Klacl z Olomouce, a jestli bych nechtěl hrát za ně a pomoct družstvu vybojovat právě postup do juniorské extraligy. To se nám taky za rok povedlo.

Teď už válíte za muže, jaké plány má Olomouc v první lize? Vzpomene si ještě někdo, že váš klub je prvním českým mistrem?
To víte, že se na to tady vzpomíná. Fanoušci by si jistě přáli, aby se ta léta vrátila. Současnost je trochu skromnější. Asi si pamatujete na začátek sezony, kdy se dost hovořilo o možnosti převzetí extraligy od Znojma. Ale nakonec z toho sešlo. Proč, to já přesně nevím. A stejně je to spíš otázka pro vedení klubu.

Můžete prozradit vaše osobní hokejové cíle?
Proč ne. Letos mně končí smlouva. Zatím jsem o tom, co bude dál, moc nepřemýšlel. Uvidíme, jaké budou možnosti po skončení soutěže. Teď se soustřeďuju na play off první ligy. Ale abych se nevyhýbal odpovědi. Jistě by se mně líbilo zahraniční angažmá.

Nebo zámořské?
To asi ne, chtěl bych to raději zkusit někde v Evropě.

Co děláte, když zrovna nehrajete zápas nebo netrénujete?
Především studuju vysokou školu, Fakultu tělesné kultury obor management sportu. Druhým největším koníčkem je golf. Nejsem žádná hvězda, ale na slušný hendykep jsem se už vypracoval. Jezdím do Slavkova. Tam je výborné prostředí. Ale hlavně u tohoto sportu potkáte mnoho zajímavých lidí, jako třeba Ručínského nebo z jiné branže Bolka Polívku.

Sledoval jste jako odchovanec vyškovského hokeje jeho výsledky?
Samozřejmě a jsem rád, že se to povedlo. Bohužel zápasy jsem neviděl, protože volného času opravdu moc nemám a hlavně se hrávalo souběžně s námi. Osud vyškovského hokeje mně rozhodně není lhostejný. Vždycky se tu hrál dobrý hokej a určitě si moc lidí přeje, aby se to obnovilo. Já mu to přeju moc a myslím, že druhá liga by městu moc slušela. Ale to by se do toho muselo vložit víc důležitých lidí a samozřejmě taky samotné město Vyškov.

Co si budete přát při přebírání Ceny fair play?
Já už jsem jednu cenu a nějaké dárky dostal. Od Třebíče. Cenu fair play osobně převzít nemůžu. My hrajeme play off, takže do Prahy pro ni pojedou rodiče. Ale určitě to musí být příjemné. Ale vědu z toho nedělám. Vždyť přece tak by se v takové situaci zachoval každý normální člověk. A jak už jsem říkal, přál bych si, aby takových věcí bylo co nejmíň.

Den: sobota 30. prosince 2009

Místo: zimní stadion v Třebíči

Sestavy: Třebíč: Lukáš Sláma – Olomouc: Jakub Čuřík, Jakub Bartoň, Tomáš Zbořil.

Dějství: Před utkáním mezi Třebíčí a Olomoucí se při protahování k zemi zhroutil šestadvacetiletý třebíčský obránce Lukáš Sláma. Ihned mu přišli na pomoc olomoučtí Jakub Čuřík, Jakub Bartoň a Tomáš Zbořil a masáží srdce a umělým dýcháním zachránili šestadvacetiletému protihráči život.

Epilog: Zaslouženě udělená Cena fair play Českého olympijského výboru