Po čtyřech letech jste se vrátil do České republiky. Chybí vám Rusko?

Ani mi tak nechybí Rusko, jak mi chybí ruský hokej a tamní soutěž. Jsem rád, že jsem po čtyřech letech doma, protože i u mě platí, že všude dobře, doma nejlíp. Nyní mám ale možnost srovnání a ruská KHL je opravdu na vyšší úrovni než česká extraliga. Takže se mi stýská po kvalitnějších zápasech a lepším hokeji.

Jak působení v KHL hodnotíte?

Přineslo mi to více, než jsem očekával. Čím více soutěží poznáte, tím více zkušeností máte. A zároveň jsem se poprvé v životě dostal do prostředí, kde jsem byl nucen postarat se sám o sebe. Začátky nebyly vůbec jednoduché, protože jsem neznal jazyk a musel jsem se ho učit za pochodu.

Naučil jste se tedy rusky?

Nebude to na státní zkoušku, ale domluvím se bez problémů.

Jak se pracovalo s hvězdami jako Alexandr Radulov nebo Pavel Dacjuk?

Na těchto hráčích jde vidět, že něco dokázali. Ve většině případů jsou mnohem pokornější než ti mladší, kteří jsou ve vrcholovém hokeji noví. Alexandr Radulov nebo Ilja Kovalčuk jsou takové zlobivé děti, ale například o Pavlu Dacjukovi jsem celý zápas nevěděl, že je na ledě.

Proč jste se rozhodl vrátit do nejvyšší české soutěže?

Čtyři roky pro mě byly tak akorát. Člověk potřebuje vždy přijít k něčemu novému, aby ho to opět nakoplo. Po těch čtyřech letech, které považuji za úspěšné, protože jsem každý rok pískal zápasy finále KHL, jsem tedy začal ztrácet motivaci a velkou roli hrála také rodina. Jeden rok jsem žil se ženou v Rusku, ale ve zbylých sezonách jsem se dostával domů asi na sedm až deset dní v měsíci.

Neudržely vás ani dobré finanční podmínky?

Neudržely, i když po sezoně probíhaly jednání a šéf ruské komise rozhodčích říkal, že by se pro mě větší finanční prostředky našly. Já už jsem byl ale dlouhodobě rozhodnutý, že skončím a vrátím se do Česka.

Antonín Jeřábek
Narodil se 24. června 1982 v Jihlavě. Do Brna, kde vystudoval podnikatelskou fakultu Vysokého učení technického, se přestěhoval v roce 2010. Aktivně hrál hokej do svých osmnácti let, když nastupoval za extraligové mládežnické týmy Ytongu Brno. V sedmnácti letech však získal licenci rozhodčího. Rozhodoval zápasy na dvou olympijských hrách a sedmi mistrovství světa. Ve volném čase rád chodí do divadla a kina, běhá a také relaxuje.

Překvapila vás po návratu něčím česká soutěž?

Musím bohužel říct, že kvalita české ligy se od doby, co jsem odešel, lehce propadla. Možná je to však tím, že jsem přišel z lepší soutěže a ten skok tam vidím a cítím. Hodně se v poslední době mluví o využívání mladých hráčů. Já ale vidím, že po čtyřech letech jsou tu stále nejlepší ti, kteří patřili ke špičce tehdy. Už to něco vypovídá.

Zapískal jste si na olympijských hrách v Soči i Pchjongčchangu. Jsou tyto akce pro rozhodčí výjimečné?

Zcela určitě. Olympiáda patří pro rozhodčí na mezinárodní scéně k vrcholu, na který se nikdy nezapomíná. Nedá se to srovnat ani s mistrovstvím světa. Ani ne tak hokejově, ale především atmosférou, která vás na olympiádě pohltí. Přál bych to každému zažít.

Láká vás Peking 2022?

To je daleko. To mi bude čtyřicet let. Nechci se rouhat, takže nebudu říkat, že ne. Ale čtyři roky jsou i pro rozhodčího dlouhá doba a nemládnu. Ale pokud zdraví dá a nestane se nic zásadního, tak bych nabídku neodmítl.

Hokejový rozhodčí za zápas nabruslí hodně. Jak se udržujete ve fyzicky kondici?

Za zápas nabruslíme kolem jedenácti až dvanácti kilometrů. Udržuji se podobně jako hráči. Mám vždy letní přípravu, kdy se připravuji na seminář, který je v létě a tam děláme i fyzické testy. Běháme Cooperův test na dvanáct minut. Nejsem typ člověka, který by to zvládl bez tréninku, takže se musím připravovat. Pravidelně běhám a do toho nějaká posilovna. Na brusle se přes léto vůbec nedostanu. Až těsně před seminářem, když se začínají hrát přípravná utkání. V sezoně chodím asi dvakrát týdně běhat, abych se nějak udržel v kondici.

Jak důležitá je pro váš výkon psychika?

Myslím si, že je stěžejní pro každého rozhodčího. Hraje zásadní roli. Sám jsem v kariéře poznal, že dokonce pokud člověk není v psychické pohodě v osobním životě, tak se to podepíše na výkonech na hřišti. Když se mentální pohoda spojí se zkušenostmi, tak to většinou dopadne dobře.

Rozhodujete velké zápasy, které sleduje několik tisíc diváků. Jste před zápasem nervózní?

Jak před kterým. Zastávám názor, že pokud vyjedete na utkání play-off a nebudete pociťovat aspoň malou nervozitu, není něco v pořádku. Není to tak, že bych strávil večer na záchodě, nebo zvracel. Ale projevuje se to tak, že už od rána na zápas myslím. Je to spíše soustředěnost.

Rozhodí vás, když v zápase spadnete?

Vůbec ne. Jestli mě něco rozhodí, tak když to bolí a nemůžu popadnout dech. S kolegy se tomu spíše smějeme. Kdo totiž spadne, kupuje po zápase pivo ostatním. Počítá se, jestli je to na koleno nebo na záda a podobně.

Hokejové zápasy rozhodují dva hlavní a dva čároví rozhodčí. Jak mezi sebou komunikujete?

Na hřišti už to moc nejde. Především verbální komunikace je možná jenom v komerčních přestávkách nebo v kabině. V Rusku byla obrovská výhoda, že jsme měli komunikátory a všichni rozhodčí byli propojeni. V Česku po sobě spíše tak koukáme, někdy si něco ukážeme rukou. Hlavně je to ale o tom, že si před zápasem řekneme, kdo se kam dívá a jak se bude pohybovat, a poté už je to spíše o empatii a automatizmech.

Vnímají rozhodčí, že se hokej zrychluje?

Já to vnímám, ale nevím, jestli to není tím, že já zpomaluji. Je pravda, že když porovnám dnešní hokej s tím, když jsem začínal v extralize, tak je tam výrazný progres. Pro rozhodčí jsou zápasy složitější na pozornost a na pohyb, aby hráčům nezavazel.

Práce rozhodčího je také neustále komunikovat s hráči. Tykáte si s nimi, nebo vykáte?

Já hráčům tykám. Někteří mladší hráči přijíždějí a vykají. V těchto případech pak zní ostřejší výrazy trochu zvláštně. Především s kapitány a lídry týmu si ale rozhodčí tykají.

Jak reagujete na vulgární nadávky ze strany hráčů?

Nesmí překročit určitou hranici. Pravidla mezi hráčem a rozhodčím musí být nastavené. Důležitý je také projev hráče. Když nesouhlasně gestikuluje tak, že to vidí celý stadion, musím na to reagovat, abych neztrácel autoritu a měl zápas pod kontrolou. Ale pokud někdo projede a řekne „Ty vole, tohle nebyl přece žádnej faul?“, tak to vnímám spíš jako projev nespokojenosti a frustrace.

Patří podle vás k hokeji potyčky mezi hráči?

Já si myslím, že patří, ale mělo by to být opět do jisté míry. Pokud má v týmu někdo funkci bitkaře a řeší tyto situace, tak to už se mi nelíbí. To je podle mě za hranou. Když je nějaké derby, nebo vyhrocené utkání a jednou maximálně dvakrát za zápas se dva hráči férově poperou, tak proti tomu nic nemám.

Postupem času se i v hokeji čím dál více objevuje simulování. Čím to podle vás je?

Nevím, co k tomu hráče vede. Podle mě často cítí křivdu, že na ně nebyl odpískaný faul, tak je to vede k tomu, že to příště více ukážou. Simulování jde ale většinou hodně vidět. Pokud se hráč při hákování ještě odrazí ze špičky, to je špatně. Často to vidíme u mladých hráčů, což není dobře pro hokej obecně. Trend ale podle mě není zvyšující. Jen je to možná díky technice v posledních letech více vidět. Tresty disciplinární komise jsou správné.

Někteří fanoušci umějí rozhodčím znepříjemnit život. Vnímáte tlak z jejich strany?

Když jsem začínal, tak to na mě působilo. Teď už ale vůbec. Když fanoušci skandují vulgárně proti rozhodčím, tak to ani nevnímám a spíše se tomu usmívám. Někdy si dokonce zpívám s nimi. Osobně se mě to nedotýká, ale vadí mi to hlavně kvůli mladším fanouškům.

Kde je podle vás v české lize nejlepší atmosféra?

Rozhodně v Brně, kde je neuvěřitelná fanouškovská základna. I v Plzni bývá bouřlivá, trošku nevraživá, ale dobrá atmosféra. V Pardubicích chodí také hodně lidí. Mně je ale asi jedno kolik diváků je na stadionu. I když je pravda, že když je dobrá atmosféra, tak vás to více vtáhne do zápasu a fanoušci vás udržují v koncentraci.

Jací byli fanoušci v Rusku?

V Rusku je to hodně specifické. V Petrohradě bývala dobrá atmosféra. Mentalita fanoušků je tam ale úplně jiná, což je dáno mentalitou národa. Na rozhodčí si zakřičí taky, ale ne pokaždé, když hráč jejich týmu spadne. Jsou umírněnější než fanoušci v České republice. Více se chodí dívat na hokej.

Hokejoví rozhodčí mívají na helmě kameru. Překáží vám?

Na mistrovství světa to bylo hrozné. Myslím, že s tím něco budou dělat. Když máte na hlavě o kilo a půl navíc, tak je to nepříjemné. Stěžovalo mi to pohyb na hřišti. Rozhodně jsem ale nepřemýšlel o tom, že by někdo viděl to, co já. To mi nevadí. Vnímám to jako nedílnou součást dnešní doby a vývoje.

Často máte také mikroporty. Mluvíte kvůli němu v zápase jinak?

Určitě mluvíme jinak, když mikroport máme, a když ne. Komunikace tím je ztížená. Je dobré, že nám televize umožnila, že je zvuk vypnutý aspoň, když se radíme rozhodčí v kruhu. I hráči o tom ví a komunikaci přizpůsobí.

Je vám nepříjemná kritika v médiích?

Já jsem si na to za tu dobu, co to dělám, už zvykl. Nikdo neočekává, že by se o nás psalo pozitivně. Nevnímám to. Rozhodčí budou bohužel vždycky bráni jako to nutné zlo na ledě. Ne jako ti, co jsou tam potřeba, a bez kterých to nejde.

Setkal jste se někdy s korupcí nebo jiným ovlivňováním zápasů?

Za svou kariéru jsem se s tím nikdy nesetkal. Jsem přesvědčen, že na vrcholové úrovni v hokeji korupce neexistuje. Delegace hokejových rozhodčích jsou neveřejné. Týmy se dozvídají, kdo bude rozhodčí, až tři hodiny před zápasem.

Mezi evropskými rozhodčími patříte mezi špičku. Živíte se rozhodováním hokejových zápasů?

Jsem profesionální rozhodčí. Živím se tím od sezony 2006/2007, kdy jsem dostal první nabídku na profesionální smlouvu. V české extralize je osm profesionálních hlavních rozhodčích. Čároví rozhodčí mají odměny za zápas. Já mám měsíční plat.

V roce 2013 jste získal ocenění pro nejlepšího rozhodčího sezony. Máte ambice ho získat znovu?

Nevím, jestli je pro mě toto ocenění zcela zásadní. Pro mě bude sezona úspěšná, když se dostanu do jeho závěru a komise bude spokojená s mými výkony. A jestli bude na konci nějaká třešnička na dortu v podobě ocenění, budu rád. V lize je ale plno rozhodčích, kteří mají vysokou úroveň.

Pískal jste jako jediný třikrát finále mistrovství světa. Láka vás americká NHL?

Už opravdu neláká. Je mně šestatřicet let a myslím si, že v české extralize můžu ještě několik let pískat. Ale kdyby přišla nabídka z NHL, tak bych ji odmítnul. Nikdo vám nedá kontrakt, který by zaručoval šedesát zápasů v základní části a potom nějaké v play-off. Musíte projít náročným sítem a můžete to zkoušet třeba tři roky. Už nemám čas zkoušet. Pomalu přichází spíše čas odcházení.

Jak dlouho byste chtěl rozhodovat zápasy na vrcholové úrovni?

Chtěl bych pískat, dokud mě to bude bavit a naplňovat. Pokud bych jezdil na utkání s odporem, určitě bych nepodával kvalitní výkony. Nechtěl bych to také dělat jen pro peníze. Myslím si, že toto povolání musí člověka bavit. Druhá věc je zdraví a co řekne tělo. Když ucítím, že nejsem schopný se stoprocentně připravit, tak to bude asi zlom a rozhodnu se skončit. Jestli to bude za čtyři, nebo za osm let, teď nedokážu říct.

JAN VOSTAL