Oba brzy zjistili, že ještě raději než sport mají hudbu. V té době už byl Hybner výborný kytarista samouk. „Já jsem za jeho pomoci vnikal do kouzelného světa akordů, improvizace, blues a jazzu. Rychle taky vznikla malá kapela. Dali jsme jí název Studio a jejím členem byl také Jiří Štědroň, stejně jako my student vyškovského gymnázia. Boris byl neskutečně tvůrčí, napsal dokonce divadelní jednoaktovku, ve které hráli pouze členové kapely. Měla název Pesimystérie a vzpomínám si, že mně přidělil roli ladiče pi(j)ana," usmíval se Dorazil.

Tehdy se Hybnerovi dostala do rukou kniha Největší z Pierotů od Františka Kožíka. Ta rozhodla o jeho dalším osudu. „Podhoubí Besedního domu, kde Hybnerovi bydleli a kde sídlilo také amatérské divadlo Haná, plně zafungovalo a Boris se učil líčit, chodit po pódiu a vůbec vše, co k divadlu patřilo. Byly to nádherné časy pro naši muzikantkou partu. Bohužel Boris musel z Vyškova odejít. Ale to už je jiná kapitola," uzavřel Dorazil.

Na vyškovské ochotnické divadlo Haná si Hybner vzpomněl i při své děkovné řeči právě při přebírání ceny Thálie. Pantomimě se věnoval od poloviny 60. Let. Mezi jeho hlavní životní milníky patřilo setkání se Ctiborem Turbou, se kterým založil Pantomimu Alfreda Jarryho. Jejich debut Harakiri se v roce 1968 je možné považovat za revoluci. Na scénu totiž přivedli černý humor.

Hybner habilitoval v roce 2000 na pražské DAMU. Od roku 2008 byl na Hudební fakultě AMU profesorem na katedře pantomimy, kde se věnoval výchově mladých mimů.