Ke knihovnám má přitom vztah už od útlého věku. „Už jako malá jsem od nás z domu koukala přímo na knihovnu. Tím, že jsem ve čtyřech letech dostala dětskou obrnu, jsem také strašně četla. Od šesti let jsem chodila do knihovny a mému otci, který tam nikdy v životě nebyl, jsem nosila knížky. Měla jsem přitom cit na to, co se mu bude líbit, nikdy jsem mu nepřinesla stejnou knihu. Velmi brzy jsem je četla taky, takže můj vztah ke knihovně je úžasný,“ popisuje spisovatelka.

Do Vyškova dorazila v rámci speciální jarní šňůry. „Před rokem v březnu jsem otevřela svoje webové stránky a od té doby se mi knihovny ozývají. Protože dělám v Činoherním klubu nápovědu, kde volno nemám, a v létě, když mám dva měsíce prázdnin, se to zase nehodí, jsem všechny nabídky odkládala na jaro. Zájemců bylo opravdu hodně, a tak se z mých besed stalo dvouměsíční turné,“ říká Fuchsová.

Návštěvu Vyškova jí přitom chmurami nezastřela ani vzpomínka na dobu, kdy si jako dvacetiletá dívka plánovala budoucnost s Vyškovanem, ze kterého se však časem vyklubal ženáč se dvěma dcerami. „Byl o patnáct let starší, takže by mu táhlo na sedmdesát, před patnácti lety však zemřel,“ vzpomíná Fuchsová.

I tuto nepříjemnou zkušenost nakonec jako spisovatelka zúročila v jedné ze svých knih. Každá její povídka má totiž reálný základ. „Někdo mi řekne příběh a já třeba jenom upravím jména, někdy mi zase k;jejímu napsání stačí pouze dvě slova,“ vysvětluje Fuchsová.

Psaní se u ní už dávno prolnulo sjejí druhou velkou láskou, s divadlem. „V pomalu každé knize mám jednu nebo dvě povídky o divadle. Chystám však také druhé a třetí vydání populárních Divadelních vejšplechtů,“

Za několik dní jí navíc vychází v pořadí osmnáctá kniha s názvem Když chci zabít manžela. A co má v plánu dál? „V divadle mě v podstatě nečeká nic nového. Napovídat umím a doslova si mě tam hýčkají. Divadlo tak zůstává divadlem, navíc je to neustále inspirující. Co se týče vydávání knížek, u nakladatelství Erika mi končí smlouva v únoru příštího roku a už ji neobnovím. Čtenáři o mé další knížky ale rozhodně nepřijdou. Vždyť můj soukromý ediční plán sahá až do roku dva tisíce dvanáct,“ usmívá se spisovatelka.