V Divadle pod Palmovkou hrajete bez dvou roků už dvacet let, chvíli jste byl na volné noze…
A od loňského dubna jsem zase v angažmá. Ale nikdy jsem tu pupeční šňůru nepřestřihl.

Zažil jste tu mnohé režiséry, kolegy a umělecké šéfy. Co považujete za vrcholné období této scény, která je letos podle divadelních kritiků divadlem roku?
Byl tady i můj táta, takže to bychom mohli jít hodně do historie. Petr Kracik tady měl úchvatné období, které sem naučilo lidi chodit. Podařilo se mu vyvolat o tohle divadlo zájem diváků. Pro mě osobně to byly různé etapy, ale momentálně mám radost z toho, co se tu děje teď. Je to odvážné, dělají tu mladí režiséři a opravdu tu mám na čem pracovat. Vzniká tu něco, co může být zajímavé pro široké spektrum diváků. Je to pestré, máme tu i autorskou tvorbu.

Modelka Agáta Prachařová.
Agáta Prachařová: Mateřství je stresující, proto je třeba sem tam někde povolit

Jak jste toto divadlo viděl v roce 1998, kdy jste sem nastoupil?
Byl jsem šťastný, že sem můžu jít. Chodil jsem sem ještě jako student konzervatoře, protože tu vznikalo něco, co mě strašně zajímalo. A když mi Petr Kracik nabídl angažmá, tak jsem zajásal a neváhal jsem odejít z Hradce Králové. Lákala mě sem pověst téhle scény a divadlo, které se tu tenkrát hrálo.

Máte rád role, ve kterých můžete filtrovat vlastní myšlenky. Která pro vás byla takovým hustým filtrem?
Momentálně je to vlastně skoro všechno, co tu hraji, což považuji za velké štěstí. Ať už je to Maxmilian Aue v Laskavých bohyních nebo nově třeba postava Fausta ve stejnojmenné hře. Faust je opravdu veledílo, které vás nenechá lhostejným. Mám pocit, že ta role přišla ve správném věku, kdy si člověk říká, co s tím životem dál. Kdy bilancuje, co udělal, co neměl dělat a jak to s ním bude dál a o co se opřít. To jsou role, které vás k tomu úplně vybízejí.

Jaký je tedy Faust v Divadle pod Palmovkou?
Přijďte se podívat! Je to popkulturní Faust o dnešku. Je o tom, kde všude nás ďábel ponouká k tomu, jak trávíme svůj život, podle čeho řídíme své činy. V tom textu jsou věci, které jsou platné dodneška. Goethe vůbec nechtěl, aby druhý díl Fausta vyšel za jeho života. Je v něm nějaká vizionářská rovina toho, co se v nás skrývá, za čím se pachtíme, co považujeme za štěstí a co všechno chceme ochutnat kvůli vlastní sobeckosti, neukojitelnosti nebo frustraci a zneuznání. Akorát oproti počátku 19. století, kdy Faust vyšel, mají dnes lidé jiné prostředky k tomu, jak se dostat na scestí. Doufám, že náš Faust bude apelovat na dnešního člověka a bude ho provokovat k zamyšlení.

Na kterou ze svých rolí se vždycky těšíte?
Mám velké štěstí, že opravdu na všechny. Ať už je to Nora, Něco za něco, Laskavé bohyně, Sedmé nebe nebo Faust, tak mě to baví všechno. Faust je nejčerstvější a teď jsem zvědavý, kam nás při reprízách zavede. Každé představení vyžaduje nějakou investici, takže při tom nemůžu zlenivět, což je dobře.

Do angažmá jste šel rovnou z konzervatoře, tedy ze střední školy. Nezalitoval jste někdy, že jste svému vzdělání nedal ještě trochu času?
Já jsem chtěl hrát divadlo, takže jsem o tom takhle vůbec neuvažoval. Ostatně člověk se může dovzdělávat i bez papíru. Ale zajímal mě spíš život. To, že divadelní praxe přišla hned po škole, pro mne bylo zásadní.

Brno 12.3.2019 - Slavnostní premiéra filmu Skleněný pokoj v brněnském univerzitním kině Scala - Carice van Houten.
Rudá kněžka? Simpsonovy mám radši, říká hvězda Hry o trůny Carice van Houtenová

Já jsem vás jako herce poprvé zaregistroval v seriálu Zdivočelá země. S ním jste strávil kus života.
Díky němu jsem se potkal se zajímavými lidmi, s Hynkem Bočanem, Jiřím Stránským… Byla to pro mne radost. Natáčení začalo, když mi bylo osmnáct, ještě jsem byl na škole, a s nějakými přestávkami jsme to točili patnáct let. Nevím, jestli se mi ještě podaří něco takového zažít.

Ve Zdivočelé zemi jste se před kamerou potkal i se svým otcem. Dával vám herecké rady?
Měli jsme spolu spíš jiné diskuse. Měl jsem různé revolty, takže jsme spolu sedávali a vyměňovali si dojmy. I když mezi námi byl větší věkový rozdíl, stihli jsme si toho hodně říct. Měl se mnou velkou trpělivost a byl rád, že se mi podařilo dostat se k divadlu.

S herečkou Michaelou Badinkovou máte dcery Evelínu a Emílii. V jednom rozhovoru jste řekl, že je pro vás důležitý čas strávený s dětmi. Kdy jste si to uvědomil?
Uvědomuji si to čím dál tím víc. Ale kdy konkrétně to bylo poprvé, nevím…

Pomohlo vám k tomu uvědomění i to, že jste sám zažil, co to je být dítětem herce a herečky?
Možná ano. Člověk si chce víc hlídat svůj čas a být více jeho pánem, což je u herectví někdy sporné, protože vlastně nikdy nejste pánem svého času a svých rozhodnutí. Jste závislý na druhých… Dřív jsem to více rozděloval na práci a na rodinu. Dnes se to všechno nějak pospojovalo a je to tak lepší. Víc mě to utužuje.

Byl fakt, že jste se stal otcem také důvodem, proč jste šel na volnou nohu?
Ne, to s tím nemělo souvislost. Byl jsem Pod Palmovkou nějakou dobu a toužil jsem po změně, která měla konkrétní důvody, ale to tady nechci rozebírat. To jsem ještě netušil, k jakým tu dojde změnám, a když za mnou přišel Michal Lang s tím, že by se mnou rád zkusil pracovat a řekl mi, co od toho čeká a co by tu rád dělal, tak mě to zaujalo a nelituji toho. Dostal jsem příležitosti, kterých si vážím a za posledních pět let jsem se toho ještě hodně naučil.

Marek Ztracený.
Marek Ztracený: Věřím, že z každé strany O2 areny se bude ozývat jiný dialekt

Jak čas s dcerami trávíte nejraději?
Jakkoli. Nejradši venku. Mám rád volný prostor. Samozřejmě jsem radši, když jsem ve formě a mám dostatek energie, abych se jim mohl věnovat naplno. Úplně nejradši jsem, když si můžeme někam vyjet. Bavilo mě, učit holky jezdit na kole. Mě to baví přes ten pohyb. Když se nám narodila první dcera, tak jsem ten první rok nebyl moc doma, protože jsem měl hodně práce. Pak ale zjišťujete, že nejste u těch zásadních momentů, a to už bych nechtěl opakovat. Sice s Michaelou děláme oba stejnou práci, ale myslím, že holky tím netrpí. Společný čas si docela hájíme.

Herečka Lucie Zedníčková
Lucie Zedníčková: Žít s maminkou je jako nastavené zrcadlo, a pěkně obrovské

Snažíte se při výchově dcer nedělat věci, které jste u svých rodičů považoval za chybu? A jak se vám to daří?
Někdy se opravdu přistihnu, že si říkám: „Buď trpělivější. Nebuď tak zbrklý!“ Myslím, že se mi to už občas daří napočítat si do pěti… (smích) Nemám rád, když na ně třeba nespravedlivě vyjedu, protože za tím bývá nějaká únava, nebo člověk něco řeší a trošku si to vybije na dětech.

Myslím, že je lepší taková ta vnitřní pevnost, potom je všechno přirozenější i ve výchově. Nemusíte být urputný. Děti jsou jako houby, všechno nasávají a reagují na váš momentální stav. Nastavují vám zrcadlo, a to se mi na tom líbí. Hned vidíte, že jste něco přehnal třeba neprávem. Ale přistihnu se, že mám v sobě nějaké modely, které jsem odkoukal od rodičů. Napadne vás to právě až při výchově vlastních dětí.

Nedávno vyšly audioknihy Mokrá ryba a Tichý zabiják. Detektivní romány Volkera Kutchera jste načetl právě vy. Stopáž obou cédéček dělá dohromady 35 hodin. Jakým způsobem a jak dlouho se připravujete na jednu frekvenci?
Rozhodně si vždycky přečtu, co mě v té frekvenci čeká. S režisérem Michalem Burešem jsme při dobré formě schopni udělat padesát stránek. Knížku si samozřejmě přečtu celou, netroufl bych si ji číst z jedné vody na čisto. Jsou to náročné knížky, je v nich spousta postav, takže se snažím, i když někdy v časovém presu, přečíst si před frekvencí pasáž, kterou mám před sebou.

Podle Mokré ryby byl natočen seriál Babylon Berlín. I v něm dabujete komisaře Ratha. Liší se nějak ten televizní a audioknižní komisař?
Liší. Seriál je z velké části inspirován knihou, ale jsou tam trochu jiné detaily, pozadí postav, drobné změny v ději, ale ta hlavní dějová linka zůstává. Je úplná náhoda, že to ke mně oboje přišlo. Nemělo to žádnou souvislost. A jsem za to rád, protože práce na audioknize i na seriálu mě hodně bavila.

Liší se ty dvě práce i ve vašem pojetí?
To si netroufám posoudit, ale samozřejmě, když někoho dabujete a vidíte před sebou herce, který ho hraje, tak se snažíte trošku mu vlézt pod kůži, dostat do hlasu nějaké nuance jeho výrazu, emoce a podobně. U knížek je zase mnohem víc postav, které se člověk snaží odlišit, aby se v tom posluchač vyznal. Tam je komisař Rath takový můj civil, beru ho víc za sebe.

Máte vůbec rád detektivky? Co čtete, když to není kvůli práci?
Mám rád detektivky, ale že bych jich přečetl mraky, to ne. Spíš jsem četl hodně knih od Cormaca McCartyho. Jednu dobu mě úplně pohltil Haruki Murakami, přečetl jsem většinu jeho knížek. Baví mě příběhy. S faktickou četbou jsem na tom trošku hůř. Je to podle chuti, co mě zrovna zajímá.

Posloucháte audioknihy?
Ne, ještě jsem se k tomu nedostal. Nemám na to čas. Ani v autě. Poslechl jsem si kousek toho, co jsme udělali, ale nejezdím zase tak dlouhé cesty, abych si pouštěl audioknížky. Je skvělé, že lidi audioknihy kupují a mají trpělivost je poslouchat, ale musím se přiznat, že já si knížku radši přečtu sám.

V Českém rozhlase jste si zase zahrál v seriálu Historie českého zločinu. Baví vás víc rozhlas, audiokniha, nebo dabing?
Baví mě všechno, co je spojené s herectvím, obzvlášť když to má nějakou kvalitu. Rozhlas mě tedy baví strašně moc. A vlastně neznám herce, kterého by rozhlas nebavil. Baví mě práce se slovem. A čím zajímavější text, tím lépe.

Když jsme se domlouvali na rozhovoru, říkal jste, že něco točíte. Můžete prozradit víc?
Natáčíme druhou řadu kriminálního seriálu Temný Kraj, která se dělala před dvěma lety pro Primu. Mohu prozradit, že moje postava ambiciózního policajta Vojty Coufala, který je velmi zažraný do své práce, povýší a z vesnice se dostane do Prahy. Bude tam větší prostor pro humor, protože on s tou svojí povahou dost často narazí. Jinak to plyne v tom samém duchu jako první série. Také jsem si zahrál malou roli v televizním filmu Past, který točí Viktor Polesný. Jsem za to rád, protože je to o kauze herečky Jiřiny Štěpničkové z padesátých let. Scénář je moc zajímavý a je dobře, že se o tom točí.

Jan Teplý mladší se narodil 14. června 1976 v Praze. Jeho rodiči byli herec Jan Teplý a herečka Jana Jiskrová. Po studiu na Pražské konzervatoři získal první angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové. Odtud v roce 1998 odešel do Divadla pod Palmovkou, kde působí dodnes. Kromě toho hostoval v Divadle na Vinohradech a ve Švandově divadle, objevil se i na menších pražských scénách a v představeních v rámci Letních shakespearovských slavností. Hrál v několika filmech (Kožené slunce, Hezké chvilky bez záruky, Andělé všedního dne). Známý je z televizního seriálu Temný Kraj, kde ztvárnil jednu z hlavních postav, a účinkoval i v dalších (Zdivočelá země, Kriminálka Anděl, Ulice, České století). Spolupracuje s rozhlasem a věnuje se dabingu (daboval třeba hlavní postavu kriminálního komisaře Gereona Ratha v seriálu Babylon Berlin). Jeho partnerkou je herečka Michaela Badinková, s níž má dcery Evelýnu a Emílii.

Pavla Frňková z Adamova pracuje jako kariérová poradkyně.
Na změnu práce je teď vhodná doba. I pro starší, říká kariérová poradkyně