Souvislý rány, hry nerozehrány, tají se dech, vždy když to vzdáš. Zavřený brány v nás spí nevnímány, spoutaný v zdech, co nezbouráš. Přesně tato slova si pobrukuji cestou do Bučovic. Skalním rockerům nemusím nic vysvětlovat a pro ty nezasvěcené jde o text songu Orgasmix bučovické kapely Forrest Jump.

Reportáž

A mám takové tušení, že ji dnes uslyším na živo. Mířím totiž na rockový „fesťák“ Core Night do Bučovic. Už když vcházím do klubu No Limits, kde se má odehrávat, říkám si, že kdyby sem čirou náhodou nebo spíš hodně velkým omylem zavítal nějaký postarší milovník Evy a Vaška, Moravanky či jiné dechovky, zřejmě by se zhruba po minutě pakoval pryč s prasklými ušními bubínky.

šními bubínky.
Bučovickou diskotékou dnes zní syrové kytarové tóny a hřmí bubny. Jdu pozdě. Na scéně už řádí kapela Underside a hraje předposlední písničku. Zpěvák řve do mikrofonu jako lev, kroutí se jak žížala a občas se svíjí, jako by byl v křeči. Solidní výkon. Jenomže už končí. „Děkujeme moc, dobrou noc,“ loučí se zpěvák Michal Klika.

Ačkoliv se mi kapela docela líbila, pod pódiem to zrovna nevřelo. Zhruba pět lidí se kroutilo do rytmu. Že by Bučovice na tvrdší hudbu moc nebyly? Tuto poněkud hloupou domněnku hned vyvrací tři mladíci, kteří postávají u baru.

„Zpěvák docela řval, až mi zaléhaly uši. Ale jinak to bylo super! No nic, jdu si koupit cédo,“ říká jeden z nich a pospíchá za kapelou.
To už se ale na scéně objevuje olomoucká Venefica. Samí dlouhovlasí, dobře vypadající maníci. Chystají si náčiní a zhruba za deset minut vítají publikum. „Ahoj Bučovice. Je tady někdo? Vítá vás Venefica. Hrajeme rock metal, ale začneme trošku jinak, popově,“ oznamuje frontman.

Jenomže na parket se nikdo nepřihrnul. „Dobře. Balada nezabrala, tak zrychlíme,“ říká zpěvák. Tóny jsou tvrdší.

Na plac přicházejí borci z Undersidu. Nemůžou se dívat na to, jak jejich kolegové hrají v podstatě jenom pro sebe. Zabralo to. Na parket přilákali svými excesy asi desítku lidí.

Ti začínají poskakovat a kroutit se do rytmu, pohazují hřívami stejně jako zpěvák či kytarista Venefiky. Zábava se začíná pěkně rozjíždět.
„Máte tady dobrej klubík, lepší než u nás. A město, ve kterém žijeme, je zhruba tak dvacetkrát větší než Bučovice,“ lichotí klubu frontman Venefiky.

A z davu se jen posměšně ozývá, že jde o diskotéku. Myslím si, že nezáleží na tom, kde se „rokáč“ odehrává, ale na lidech. Bučovičtí se zatím moc nepředvedli. Parket vesměs prázdný, hloučky lidí postávají u baru nebo sedí na opačné straně, než kde je pódium. Snad to bude lepší, až nastoupí domácí Forrest Jump. Ten okamžik už se kvapem blíží.

Jako bych to tušila. Kapela si ještě ani pořádně nestačila vybalit fidlátka a na place už stojí desítky fanoušků, pískají, vyřvávají jména členů skupiny, zkrátka šílí. Chvílemi si připadám jak na koncertě Michaela Jacksona. Tady ale nikdo při pohledu na své hvězdy neomdlévá.
„Forresti“ jako by své příznivce napínali. Obrovský shluk lidí napjatě očekává, kdy už začnou hrát, ale oni se pořád ladí, stále je něco špatně. Trvá to nekonečnou chvíli. Hlavně fanynky, ale i fanoušci ječí, div si nevykřičí hrdlo. Nic podobného jsem opravdu nečekala.

A najednou se ještě ke všemu zjeví Fantomas. Přesněji řečeno zpěvák Pepa Michálek s modrou gumovou maskou na hlavě. Po chvíli ji ale sundává. Nechat si ji tam ještě nějakou minutu, mohl by se utopit ve vlastním potu. Zpívá, nebo spíš řve do mikrofonu s takovou vervou, že je za pár okamžiků mokrý od hlavy až k patě. A není sám. Fanoušci v první řadě na tom nejsou o moc lépe. „Vždycky si říkám, proč si všichni berou s sebou na pódium ručník. Teprve až doma to pokaždé pochopím. Bučovice!!!“ huláká Michálek a dostává publikum do stále většího varu.

Domácí kapela hraje déle než půl hodiny. „Muziky tady ještě budete mít dost, čas letí, takže se s vámi musíme rozloučit. Orgasmix!!!“ řve zase Michálek. Ten song prostě nemůže chybět. Stejně tak se dá předvídat, že „Forresti“ jen tak z pódia neodejdou. Už si balí nástroje, ale fanoušci je prostě nechtějí nechat odejít. „Ještě jednu, ještě jednu, ještě jednu!“ skanduje rozbouřený dav.

Nakonec kapela hraje další dvě. Předtím si však vynutí od publika slib. „Dáme ještě nějakou. Ale před vámi je ještě Bethrayer a Šašci v manéži. Musíte nám slíbit, že vás tady při jejich vystoupení bude stejný počet jak teď,“ křičí Michálek. Aby se dočkali dalšího songu, fanoušci do jednoho souhlasí.

Poté, co domácí kapela odehraje poslední píseň, dav rockových šílenců ještě dlouho vyřvává její jméno. Splavení se pak ubírají k baru, aby doplnili tekutiny a pořádně se osvěžili. Rocková noc ještě zdaleka nekončí, klub No Limits ovládnou nu-metaloví Bethrayer a další domácí kapela Šašci v manéži.

Už je po půlnoci a mnou cloumá únava. Počkám, jestli fanoušci Forrest Jump dodrží slib, který dali Pepovi Michálkovi, a odeberu se domů. Bethrayer už začíná hrát. Na parketě je ale takřka prázdno. Jen zhruba dvacítka lidí se kroutí a kývá hlavou do rytmu. Sliby chyby, říkám si, balím věci a odcházím. Před klubem narážím na postaršího pána v důchodovém věku, vyšňořeného v obleku. Je v dobré náladě a v ruce drží „lahváče“. Že by šel podpořit domácí Šašky? „Jenom vrátím tu sklínku,“ pronáší stařík do éteru.

Sedám do auta a odjíždím. Z repráků řvou Offspring. Trošku jiný styl, než co hřmělo v No Limits. Na druhou stranu, při takové hudbě se taky nedá usnout.