Jazmann, trumpetista, malíř, ale hlavně samorost, který se po celý život nebál jít za svým cílem. To je Laco Deczi, téměř sedmdesátník, z něhož však stále čiší energie. O tom, jaká byla jeho životní cesta, se dozvíte z následujícího rozhovoru.

Po jak dlouhé době jste se vrátil do České republiky?
Utekli jsme v čtyřiaosmdesátém roce. Potom, jakmile šli komunisti do háje, jsme sem přijeli v devadesátém roce poprvé. A od té doby jezdíme nejen do Česka, ale do Evropy takové každého půl roku na túry. Ale jednu věc stále nechápu. Proč ještě existuje hranice mezi Slováky a Čechy.

Byl jste již někdy předtím ve Vyškově?
Nebyl, tady jsem poprvé. Ale mám tu v okolí pár kamarádů, kousek odtud je Bolek Polívka nebo Mirek, který má zase pumpu u Vizovic. A vůbec na tento kraj mám plno vzpomínek, hlavně na slivovici. Ta je nejlepší na světě, to každý ví. I Japonce jsem ji naučil pít.

Máte na mysli člena vaší skupiny?
Přesně toho. Ten je teď do slivovice úplně hotový a dokonce ji už i rozezná. Která je fabrická, která domácí.

V kapele s vámi hraje i váš syn Vajco. Musel jste ho k hudbě nějak vést?
Začal studovat v Praze u profesora Veselého, který je skutečně světovým učitelem. Dostal dobré základy, a potom ve čtrnácti letech odjel do Ameriky a tam se doškolil.

Nějakou dobu jste působil i v Brně…
Chodili jsme tam hrát. To měl Vajco asi čtrnáct let, Gustav Brom ho vzal do kapely, já jsem hrál sólo a natočili jsme několik skladeb pro televizi a pro rádio. Gustav Brom si Vajca první všimnul.

Dá se říci, že máte hudbu v rodině?
Mám ještě jednoho syna, tomu je šestnáct let a hraje na piano. Především klasiku. Ale zkouší hrát i na trumpetu a na bicí.

Kdy jste vzal poprvé do ruky trumpetu?
Nevím, když mi bylo snad tak patnáct. To jsem na krátkých vlnách poslouchal jazz. Rádio se jmenovalo Hlas Ameriky. To mě asi hodně ovlivnilo.

Zbývá vám vůbec nějaký volný čas? Jak ho trávíte?
To zbývá, protože jsem líný jako pes. Volný čas si proto udělám. A v něm nejspíš koukám do blba nebo tak nějak. A také ještě maluji olejem. Nedávno jsem měl výstavu a stala se neuvěřitelná věc. Na první výstavce se všechny obrazy prodaly.

Jaké náměty si nejčastěji pro své obrazy vybíráte?
Jsou různé. Třeba lidé, kteří přijdou na návštěvu z jiných planet nebo americký prezident.

Koho z našich hvězd hudebního nebe obdivujete?
Přiznám se, že muzikanty moc neznám, protože už tady dlouho nežiji. Přijedu sem, když jedem na túru, a to zase každý den někde hrajeme, takže nemám čas někam zajít. Pamatuji si Zdeňka Fišera, což je můj kamarád. Hráli jsme spolu v kapele. A také Míšu Hejnu, výborného bubeníka.

Cítíte se jako Slovák, Čech nebo Američan?
Já o tom vůbec nešpekuluji. Tam v Americe je každý také vlastně odněkud, jak říkal Švejk.