Tužku držela v ruce už za útlého dětství. „Malování mi bylo vždycky blízké. Vyzkoušela jsem akvarel, uhel, temperu i různé techniky a zhruba před šesti lety jsem zůstala u akrylu. A u abstraktních obrazů," popisuje umělkyně.

Na hladké plochy používá klasický štětec, akrylové barvy ale na plátno nanáší i netradičními způsoby. „Jakou požaduji strukturu, takový volím nástroj k nanášení barvy. Používám štětičku, noviny, zkoušela jsem i brčko, vlastní prsty. Technik je nespočet. Jednou jsem do obrazu potřebovala přenést tenké táhlé linky, tak mě napadlo použít nit. Jindy jsem vzala izolepovou pásku, přilepila jsem ji na napůl zaschnutou barvu. Pomalu jsem ji sundávala a struktura díky tomu vypadala jako popraskaná půda kdesi v poušti," poznamenává civilním povoláním zdravotní sestra.

Není typem člověka, který by zašel do obchodu a koupil si obraz, který mají doma na stěně desítky jiných. Nenechá se strhnout davem. Maluje abstrakce, hlavní role hrají její fantazie a nálady. „Na zakázku jsem v uvozovkách dělala pro svého manžela, který hraje v jedné kapele. Má jim vyjít cédéčko a řešili, jak by měl vypadat jeho obal. Zadání znělo poměrně jasně: rudá barva může představovat motiv, že jde o hudbu, která se zaryje až do krve, černá upozorňuje na temnotu, protože kapela hraje tvrdší muziku, kruh pak představuje naději," popisuje s tím, že obraz vznikal pocitově při poslechu několika manželových skladeb.

Obraz? I za pět hodin

Nejvíc pyšná je nicméně na obraz, který má u sebe její sestra. „Byla jsem v nemocnici, když mi volal manžel, že můj poslední výtvor odnáší ještě téměř mokrý moje sestra. Prostě se jí moc zamlouval," směje se čtyřiatřicetiletá Eliášová, která dokáže mít obraz hotový i třeba za pět nebo šest hodin. „Jsou však takové, na kterých pracuji čtyři dny," upřesňuje umělkyně s tím, že třeba jeden večer pracuje na podkladě, následující pak nanáší další vrstvy. „Tub s barvami padne skutečně hodně," culí se blondýnka s uměleckým jménem Mareli.

První výstavu obrazů, které i prodává, bude mít příští rok v dubnu. „Byla jsem ve vyškovském turistickém centru na konci loňského roku, jenže celý letošek už byl termínově plný," byla překvapená Eliášová.

Zatím nepřemýšlí nad tím, zda by ji jednou malování mohlo živit. „To je otázka několika desítek let, než se člověk vyšvihne. Moje vize je taková, mít svou práci vystavenou v nějaké větší galerii. Kdyby lidé přišli cíleně na mou výstavu, byla bych šťastná. Zůstávám ale nohama na zemi," ujišťuje umělkyně s tím, že její obrazy visí třeba v ordinaci vyškovské zubařky Marty Berčíkové.

Malířských vzorů má víc. „Je spousta umělců, kteří se mi líbí. Třeba český malíř Dominik Mareš, který mě hodně oslovil. Pak se samozřejmě nabízejí slavní abstraktní umělci Pollock nebo Basquiat," jmenuje Vyškovanka.

Láká ji i abstrakce na lidskou kůži. Pořídila si tetovací strojek a zkouší, co to přinese. „Někteří daný výtvor možná nepochopí, ale pro dotyčného bude mít velký význam. Začínala jsem na prasečí kůži. Nyní zkouším i na lidské. Zatím se nikdo neobětoval. Mám kamarády, kteří jsou ochotní, ale vyčkávají, až to budu mít víc v ruce. Musela jsem tak začít na sobě," směje se.

O tom, že vyznává originalitu, svědčí i obrázek její dcery, který sloužil jako předloha jejího tetování. „Někdo si nechává vytetovat jméno svých dětí, ona tehdy jako tříletá namalovala ptáčka, kterého jsem si nechala přetetovat na rameno. Názory druhých mě v tomhle směru příliš nezajímají: je to o mé vzpomínce na dceru. Nepotřebuju vědět, jak se moje dítě jmenuje, nechci si to psát na ruku. Ten obrázek má pro mě velkou hodnotu," poznamenává s tím, že druhé rameno zase poskytne prostor pro umělecké vyjádření jejího syna. Jakmile bude starší.