Předchozí
1 z 6
Další

Lidé za ním chodí s jednoduchými hodinkami, ale objevují se také s cennými historickými hodinami. Shánění komponentů nebo náhradních dílů tak někdy nebývá snadné. Partyka využívá především burzu. „Existují i překupníci, kteří vyklízí půdy, pozůstalosti a podobně. Většinou koupím staré hodiny a rozložím je na díly, často také repasuji, opravuji staré dílky. Třeba klasické kolečkové zoubkové hodiny se vyrábí už asi od roku 1830, takže jich je mnoho a díly se tím pádem dobře shánějí,“ popisuje.

Hodinář Zdeněk Partyka a jeho práce.Zdroj: Obec Otnice

Pokud za ním dorazí zákazník s opravdu hodnotným strojem, vždy mu tím udělá radost. „Historické věci mám opravdu rád, je to to pravé hodinářské řemeslo. Vyplatí se je opravovat právě i skrze hodnotu, která neustále stoupá. Bývá problém, pokud do hodin někdo zasáhne neodborně. Doporučuji nezkoušet to a rovnou přijít ke mně,“ radí.

Hodinář Zdeněk Partyka a jeho práce.Zdroj: archiv Zdeňka Partyky

Paradoxně má někdy složitější práci s digitálními hodinami. „Komponenty totiž musí být originál, náhradní díly na drahé digitálky se shánějí v hodinářských velkoskladech. Přiznám se, že mám raději ty klasické hodiny, protože v těch digitálkách je vlastně jen displej a řídící deska, tam vlastně není moc co spravovat. Běžné digitální hodinky vydrží tak o pět let, to kolečkové hodiny vydrží i sto let,“ prohlašuje hodinář.

Hodinář Zdeněk Partyka a jeho práce.Zdroj: obec Otnice

Hodinářství stále existuje jako učební obor. Partyka upozorňuje na hodinářskou školu v Jihlavě, která je jediná svého druhu v tuzemsku. „Je tam jeden učitel, co se stará právě o hodináře. Taková zajímavost je, že hodináři se tu učí dohromady s autemachaniky. Vyučí se zde asi sedm až deset žáků za jeden školní rok a většinou jsou “rozebraní” ještě než vůbec dostudují, je o ně zájem, protože prodejen hodin je dost,“ popisuje hodinář.

Situace je podle něj taková, že továrny chrlí desítky hodinek denně, ale zaměstnanci nejsou. „Pak švýcarské firmy berou naše hodináře! Moji kamarádi hodináři šli třeba do Německa, kde je tak draho, že bydlí v Náchodě,“ diví se Partyka.

Hodinář Zdeněk Partyka a jeho práce.Zdroj: Obec Otnice

Jeho řemeslo je především o preciznosti. „Nejvzácnější kousek, který jsem spravoval, byly asi čtvrťové hodiny. Odbíjí každou čtvrt hodinu. Jsou z roku asi 1850,“ vzpomíná.

Hodinář Zdeněk Partyka a jeho práce.Zdroj: archiv Zdeňka Partyky

Mnoho kolegů ve svém okolí nemá. „Další hodinářství je jen ve Slavkově u Brna a v Křenovicích. Proto ke mně jezdí i hodně lidí z okolí, třeba směrem na Hodonínsko totiž není nikdo. My hodináři tady v Jihomoravském kraji se povětšinou známe, posíláme si díly, pomáháme si,“ zdůrazňuje.

Se svou prací jezdí po výstavách. Jeho snem je pořídit malý obchůdek v Otnicích, kde by prodával hodiny a šperky.

Hodinář Zdeněk Partyka a jeho práce.Zdroj: archiv Zdeňka Partyky