Předchozí
1 z 7
Další

Petr Král, dlouholetý hlavní pořadatel při zápasech fotbalistů Vyškova.Zdroj: Deník / Zdeněk Vlach

Jako vyučený telefonní mechanik pracoval u Spojů Brno od roku 1960. S výjimkou povinné dvouleté základní vojenské služby pak rovných čtyřicet let. „Bylo to výborné zaměstnání. Bavilo mě. Ale neměl jsem šanci se při těch novotách chytat. Vlastně to skončilo ze dne na den, zmizely dráty a začaly tyhlety mobily. Už jsem byl ve věku, kdy prostě nemáte šanci do toho rychlíku naskočit a tomu hroznému tempu se přizpůsobit,“ dodává k uzavřené dlouhé životní kapitole.

Petr Král, dlouholetý hlavní pořadatel při zápasech fotbalistů Vyškova.Zdroj: Deník / Zdeněk Vlach

Svoje zaměstnání měl rád, ale ještě víc sport. Jakýkoli. Sám se nazval obojživelníkem. Ve fotbale hrával za vyškovský Slavoj krajskou I. A třídu, v basketbalu to dotáhl až do druhé ligy. Na vojně v hlavním městě, v Dukle Dejvice. „S fotbalem jsem začínal v roce 1958 a mým prvním trenérem byl Josef Přikryl. Tehdy velmi známá vyškovská postavička. V dorosteneckém věku jsem už hrál zároveň i basketbal. Ten byl tehdá ve Vyškově hodně populární. Hrávala se tu i první liga. Když jsem se vrátil z vojny, už to byla jen divize. To jen je ale v uvozovkách, protože i to byla dost vysoká a kvalitní soutěž. Fotbalový Slavoj hrál pořád I. A třídu. Vzpomínám hlavně na dva trenéry. Bohuš Erman byl povoláním pošťák. Napadl na nohu. My jsme mu říkali Herrera. (Helenio Herrera, Argentinec proslulý taktikou vycházející ze zajištěné obrany - pozn. red.) Po něm přišel Bohdan Boniatti. To byly osobnosti. Mně ten život rychle utíkal. O víkendu dopoledne a večer jsem hrával basketbal, odpoledne fotbal,“ připomíná si své vytížené sportovní mládí.

Petr Král, dlouholetý hlavní pořadatel při zápasech fotbalistů Vyškova.Zdroj: Deník / Zdeněk Vlach

V posledních letech se ve sportu samozřejmě propracoval k jiné roli. Po té, co fotbalisté postoupili do výkonnostních soutěží, bylo potřeba posílit a dát na patřičnou úroveň i pořadatelskou službu při zápasech. Zcela logicky byl Petr Král tím pravým mužem s patřičnou kvalifikací pro funkci hlavního pořadatele. Zastával ji až to předloňska, kdy ho postihly vážnější zdravotní problémy. „Poprvé jsem se stal členem klubového výboru jako vedoucí A mužstva. Když jsme se dostali do divize, převzal jsem hlavního pořadatele a vedoucího mančaftu předal Jardovi Hejnému. Funkce to není těžká, ale ani jednoduchá. Odpovídáte za celkový pořádek na hřišti, přípravu celého areálu a počet pořadatelů. A samozřejmě i jejich činnost. Musíte být na hřišti dvě hodiny před zápasem. Všechno obejít, zkontrolovat hřiště, branky, šatny, kabinu rozhodčích. To jsou velmi důležití účastníci zápasu. Určitě jejich výkon záleží i na tom, jak se u vás cítí. Já jsem se všemi kamarád. A musím se zmínit o pořadatelech. Někdy nebylo lehké dát patřičný počet dohromady. Není to honorovaná funkce, přesvědčíte pro ni jen lidi, kteří mají fotbal v srdíčku. Ale stejně jsem někdy musel i moc pěkně poprosit. Časem jsem dal dohromady kádr svých kamarádů, se kterými nám to fungovalo, myslím si, velmi dobře,“ vyzdvihuje Petr Král.

Petr Král, dlouholetý hlavní pořadatel při zápasech fotbalistů Vyškova.Zdroj: Deník / Zdeněk Vlach

Jakkoliv hlavní pořadatel musí být při zápasech hodně nad věcí toho, co se děje na trávníku, dovedl si Petr zápasů užívat. I kontaktů s jejich aktéry. Velmi zdůrazňuje, že radostné a pozitivní zážitky výrazně převažují. „Nejvíc jsem samozřejmě prožíval ten postupový zápas do třetí ligy. S Bystřicí nad Pernštejnem jsme v předposledním kole prohrávali už z prvního poločasu 0:1. Kluci moc chtěli potvrdit postup doma už jedno kolo před koncem. Možná proto přes drtivý tlak ne a ne vyrovnat. Tři minuty před koncem se to podařilo Martinovi Ličkovi a v prodloužení dal Michal Kollár dokonce vítězný gól. Neumím popsat tu euforii a své fantastické pocity,“ viditelně si užívá i po letech.

Petr Král, dlouholetý hlavní pořadatel při zápasech fotbalistů Vyškova.Zdroj: Deník / Zdeněk Vlach

Když ho před dvěma roky postihla mozková příhoda, musel podobně emotivní činnosti omezit. „Nesmím se rozčilovat, ale copak to bez fotbalu jde?!“ vzdoruje osudu.

Petr Král, dlouholetý hlavní pořadatel při zápasech fotbalistů Vyškova.Zdroj: Deník / Zdeněk Vlach

Takže dnes ho při zápasech uvidíte coby diváka. Na fotbale přece chybět nemůže. Za celé ty roky vynechal jen období vojny a nemocí. I dovolená se musela přizpůsobit fotbalové termínové listině. A mluvíme i o venkovních zápasech Vyškovanů. „Jsme taková výjezdová přepadová skupina. Je nás tak zhruba deset a v autobusu máme zasedací pořádek. Hráči jsou vzadu, za řidičem sedí trenéři, asistenti a funkcionáři a hned za nimi my. Já s bráchou Kamilem, Lojza Skřejpek. Ten teď vynechává. Ne protože má přes přes devadesát let, ale teď má nějaké problémy s nohama. Pepa Sedláček teď jezdí s vnukem a někdy i tchánem. Dál Tomáš Bartoněk, Zdenek Zapletal, Václav z Dědic, vlasatej Květoš. Nesmím zapomenout na ty, kteří už mezi námi nejsou Štefana a Johana (Štěpán Pataki, dlouholetý předseda klubu, a Jan Špičák, bývalý jednatel - pozn. red.). Mladí si pořídili buben, zařídili šály. Dovedeme se fotbalem pobavit, i když se třeba na hřišti zrovna nedaří,“ nezapře svoje objektivní sportovní založení.

Petr Král, dlouholetý hlavní pořadatel při zápasech fotbalistů Vyškova.Zdroj: Deník / Zdeněk Vlach

Vyškovskou fotbalovou současnost chápe jako skvělé období. Přiznává, že je mu líto, že jako hráč nemohl vyzkoušet umělý trávník. A co teprve ten přírodní. Jejich generace vyrůstala na škváře, hlíně, písku a drnech. „Kluci dnes někdy nadávají nebo si stěžují, že se na tom hřišti nedá hrát, že je špatná tráva, moc suchá, mokrá, měkká, tvrdá, hrbolatá a kdo ví, co ještě. Asi by si měli zkusit tu škváru. Možná by na ní ani zápas nedohráli. Takže je mně někdy líto, že nemají takovou tu pokoru, co bývala dřív. Tu úctu k práci druhých, že to něco obnáší se o takový trávník starat, nachystat ho na zápas. A taky vnímám, že ti staří dobří funkcionáři, nejen ve Vyškově, ale i v okrese, v kraji i v celé republice, pomalu odcházejí. Ti, co to dělali z lásky k fotbalu. Na mé gusto je to dnes až moc o penězích, o natažené ruce. Zapomíná se, za jakých podmínek se fotbal dělal, s čím se hrálo, v jakých dresech. Ale nejsem bláhový, dnešní život je jiný. Prostě mně jen přišlo jako věcné to připomenout,“ uzavírá své povídání náturou čtyřiasedmdesátiletý mladík a věčný optimista.