Od roku 1970 mohli čeští a slovenští občané (tehdy se běžně označovali jako Čechoslováci) vycestovat víceméně volně jen do některých zemí socialistického tábora, a to do Bulharska, Maďarska, Německé demokratické republiky a Rumunska. Na návštěvu těchto států se vztahovala tzv. trvalá výjezdní doložka, která byla od tohoto roku součástí pasu. Do jiných zemí (včetně socialistických) už to tak jednoduché nebylo. Do Sovětského svazu a Polska bylo potřeba ověřené pozvání, do Jugoslávie se většinou nepodívala celá rodina a cesta na Západ byla pro většinu populace prakticky uzavřená.

Chtěl-li člověk přece jen navštívit některou ze západoevropských republik, musel absolvovat neuvěřitelné martyrium: za prvé musel zpracovat žádost o devizový příslib, adresovanou Státní bance československé. To byla jediná oficiální možnost, jak získat cizí měnu (v minimálním množství). Tuto žádost musel doporučit zaměstnavatel, škola či národní výbor a o jejím vyřízení rozhodoval náležitý výbor komunistické strany.

Weberova bouda
Dovolená na podnikových chatách: Socialistický fenomén, kterému odzvonilo

Teprve s kladně vyřízeným příslibem a s neposkvrněným výpisem z trestního rejstříku se pak dalo žádat o výjezdní doložku, přičemž i tuto žádost musel schválit národní výbor a zaměstnavatel, včetně pracovní organizace KSČ a zvláštního oddělení. V případě studentů pak škola a Socialistický svaz mládeže. Až se získanou doložkou se mohlo žádat o turistické vízum. Na kterémkoli kroku mohla být jeho plánovaná cesta zastavena a navíc - vyjet případně mohli buď rodiče, nebo děti, ne dohromady, protože část rodiny musela zůstat doma jako "rukojmí", aby ostatní neemigrovali. 

Pokud jde o služby cestovních kanceláří, mohli si turisté vybrat z nabídky CKM (Cestovní kanceláře mládeže), Čedoku, Rekrey a Sportturistu, jež byla ve všech případech velmi podobná.

A kam se tedy nejčastěji jezdilo?

Za nudismem do východního Německa

Husákovy děti žijící v Praze se možná upamatují na německé kulturní středisko, které sídlilo na Národní třídě nedaleko od kostela svaté Voršily. V druhé půli 80. let se v něm prodávala pozoruhodná publikace, fotokniha z nudistických pláží na Rujáně.

Bílé křídové útesy a nespoutaný nudismus pod nimi se staly v letech končícího socialismu kultovní. Vedle individuálních cest jezdily na východoněmecký ostrov Rujána v Baltském moři často z Československa i organizované společné zájezdy, ať už pod hlavičkou ROH nebo některé z tehdejších zájmových organizací (včetně takových, jako byl například Český svaz ochránců přírody, jehož členové si pak zoufali, že kvůli nahým ženám nemohou u útesů vytáhnout fotoaparát a zdokumentovat si některé raritní druhy bylin, které zde rostly).

Prvomájový průvod. Ilustrační snímek
Symbol socialismu? Oslavy vyprázdněných svátků

Popravdě, kromě nudismu a zajímavých skalnatých panoramat v národním parku Jasmund a Stralsundského mořského akvária toho Rujána o mnoho víc nenabízela, byla poměrně větrná a Baltské moře bylo oproti populárnějšímu Jadranu jednak dost chladné, jednak podstatně chudší, pokud jde například o pozorování podmořského života. Čeští turisté tu spali většinou pod stanem v kempech, v nichž si museli předem rezervovat místo.

Přesto však byla mimořádně populární, jednak kvůli onomu široce provozovanému a nejen tolerovanému, ale i propagovanému nudismu, jednak proto, že zde v rozvinuté formě fungoval klasický socialistický černý obchod a dalo se zde nakoupit lecjaké zboží, které bylo v Československu nedostatkové – pokud se člověku podařilo provézt si marky navíc, protože příděly zahraniční měny nebyly vysoké.

Cesta do budoucnosti i o léta zpět

Turistika za hranice všedních dnů se v 80. letech pojila také s cestami k Černému moři, tedy do Rumunska a Bulharska, kam se jezdilo převážně přes Maďarsko. Pro české turisty to znamenalo zajímavou cestu časem. Zatímco Maďarsko v polovině 80. let tolerovalo alespoň částečně drobné podnikání a existenci soukromého sektoru a navíc se jeho zahraniční politika víc otevírala Západu, v Rumunsku za vlády prezidenta a generálního tajemníka Komunistické strany Rumunska Nicolae Ceaușescua tomu bylo přesně naopak. V důsledku toho návštěva Maďarska znamenala pootevřené okno do světa, který například Husákovy děti znali jen z ilegálně dovezených výtisků západoněmeckého časopisu Bravo nebo z těch západoevropských filmů, které uvedla tehdejší Ústřední půjčovna filmů. V Maďarsku bylo možné například koupit pohlednice s nahými ženami (v Československu té doby nemyslitelné), populární byla i tržiště s bohatou nabídkou zeleniny a ovoce od soukromých zemědělců, což byla opět věc v naší republice dost nevídaná.

Rakouští celníci vpouštějí 19. srpna do země německé uprchlíky utíkající přes polopropustnou maďarsko-rakouskou hranici
Panevropský piknik slaví 30 let. Přes 600 Němců uteklo i díky letákům

Rumunsko naproti tomu ze všeho nejvíc připomínalo realitu nějaké zaostalejší výspy někdejšího Rakouska-Uherska. Běžnou realitou na silnicích byla povozy tažené osly. Na odpočívadlech obklopovaly československé turistické autobusy okamžitě houfy žebrajících dětí. A dominantním znakem Rumunska oné doby byly houfy toulavých psů, kteří se vyskytovali prakticky všude. Na druhé straně nabízela tato země úchvatné přírodní krásy v podobě rumunských Karpat, které byly prakticky neponičené civilizací.

Do Sovětského svazu jen s výpravou či na pozvání

Samostatnou kapitolu představovaly zájezdy do Sovětského svazu, kam se jinak než s kolektivní a organizovanou výpravou prakticky nemohlo (jedinou další možností bylo ověřené pozvání). Úředníci ve Svazu sice byli k Čechům až nápadně zdvořilí, ale tato úslužnost byla trochu mrazivá – často šlo o to, že chtěli mít nad pohybem českých turistů co nejúplnější kontrolu, a pak také o to, že chtěli ukázat svou zem v co nejlepším světle. Na druhé straně se díky tomu dostávalo českým návštěvníkům někdy nadstandardu, s jakým ani nepočítali.

"Moje dominantní vzpomínka na Sovětský svaz je hlavně to, že jsme se tam dostali zhruba půldruhého měsíce po havárii Černobylu (k té došlo v dubnu 1986, pozn. red.), takže jsme všichni trnuli hrůzou, co se stane. Ale když si odmyslím tohle, tak na to vzpomínám vlastně ráda," řekla Deníku Markéta Kasalická, tehdy studentka střední zdravotnické školy, která navštívila Sovětský svaz se školní výpravou v rámci takzvaného výměnného pobytu (sovětští studenti naopak absolvovali podobnou návštěvu u nás).

Mladé Vietnamky v odborném učilišti Chirana v Novém Městě na Moravě. Rok 1967
Poznávání cizích kultur za socialismu? Studovat k nám jezdili Vietnamci i Indové

"Chtěli nám tam asi ukázat to nejlepší, co měli, takže nás vzali třeba na popáleninovou kliniku, která byla na tehdejší dobu super vybavená. Měli tam třeba moderní polohovací postele zabraňující vzniku proleženin, na něž jsem tehdy valila oči. Je ale dost možné, že pacienti, kteří na nich leželi, byli právě z Černobylu," dodává Kasalická. Ráda vzpomíná také na chuť ruské zmrzliny, ruského čaje a kvasu. "Silnou vzpomínkou je i to, že jsem stála na Arbatu (velkoměstské obchodní třídě v centru Moskvy, pozn. red.) a najednou uslyšela Matuškovu píseň o Praze Matka měst. V tu chvíli jsem měla slzy v očích. Po návratu domů jsem ji pak léta neslyšela, protože Matuška právě tehdy emigroval a přestali ho hrát," dodala Kasalická (zpěvák Waldemar Matuška emigroval na přelomu srona a září 1986 do Spojených států, následně byly z rozhlasového i televizního vysílání a z veřejné distribuce staženy do archívu prakticky všechny písně, filmy a pořady, ve kterých účinkoval, pozn. red.).

Zaslíbená Jugoslávie

Mekkou socialistického turismu však byla především Jugoslávie, zejména jadranské pobřeží v dnešním Chorvatsku. Split, Makarská, Baška Voda, Jelsa, Dubrovník – tato místa má mnoho českých rodin spojená s nejkrásnějšími dovolenými, jaké za socialismu zažily.

Dostat se do Jugoslávie však nebylo úplně jednoduché. Tato země totiž nebyla na seznamu socialistických států, kam bylo možné cestovat s takzvanou trvalou výjezdní doložkou, neboli kvůli cestě do Jugoslávie, jakkoli socialistického státu, bylo potřeba podstoupit obdobné martyrium se získáváním výjezdní doložky, jako kamkoli na Západ. Důvodem bylo to, že Jugoslávie byla od časů prezidenta Josipa Broze Tita považována za politicky nepříliš spolehlivou - a občas také za napomáhající československým občanům k útěku.

Sametová revoluce v Praze.
Nestýskáme si po nesvobodě. Čechům ale chybí pospolitost z minulých časů

Dlužno dodat, že tato podezření nebyla úplně nedůvodná. Jugoslávie se v roce 1968 nejenže nepřipojila k okupaci Československa pěti státy Varšavské smlouvy, ale 200 tisíc dobrovolníků z této země chtělo pomoci Československu bojovat proti sovětské intervenci, jugoslávští úředníci navíc otevřeli československým turistům doslova náruč. "Když jsme šli 21. srpna v půl sedmé ráno na recepci platit, že se vracíme domů, recepční se úplně vyjevil: ´Kam se chcete vracet? Okupují vás Rusové, střílí se tam! Pustím vám rádio, domů nesmíte!´," vzpomíná Markéta Krupková, tehdy Maxová, která v srpnu 1968 trávila dovolenou v kempu v letovisku Mlini nedaleko Dubrovníku. Protože jí i dalším českým turistům tehdy procházela platnost zmíněné výjezdní doložky, jejíž překročení se považovalo za trestný čin opuštění republiky, vydali se na pasové oddělení kvůli potvrzení platnosti dokladů pro cestu domů."

Pasový úředník byl vysoký mladý chlap, přivítal nás s pochopením a s účastí v očích: ´Je hrozné, co se u vás děje. Domů nejezděte, máte kde spát?´ Řekli jsme, že ubytování zatím máme, ale že bychom potřebovali prodloužit výjezdní doložky, že můžeme i pracovat. ´Doložky zařídím, s prací si vůbec nelámejte hlavu, máte peníze?´ Načež sáhl do kapsy a otevřel vlastní peněženku. Zůstali jsme téměř v šoku," vzpomíná Krupková.

Hračky v socialistickém Československu. Traktor Zetor se třemi rychlostmi i zpátečkou. Výrobce Kovodružstvo Náchod
Ikonické hračky Husákových dětí? Plechová slípka, Zetor i tuzexové mámení

Jugoslávie tak zůstávala až do pádu socialistického režimu jednou z nejoblíbenějších, i když obtížně dostupných destinací a mezi českými i jugoslávskými občany panovaly často přátelské vazby. Ty se začaly komplikovat až v 90. letech, kdy Jugoslávii zachvátila série válečných konfliktů mezi jejími jednotlivými republikami, jež nakonec vedla k jejímu rozpadu - pro Čechy byla tato válka obtížně pochopitelná, protože měli vřelé vztahy jak s Chorvaty, tak se Srby, přičemž i tyto dva národy se během války dostaly proti sobě. Vzájemné kontakty to do určité míry poznamenalo.