Silvio Berlusconi byl jedním z nejvýraznějších evropských politiků za poslední desetiletí. Nejen proto, že byl nejdéle sloužícím italským premiérem a dokázal vést skvělé kampaně. Proslul i poměrně výstředním životem, který vedl obklopen často náctiletými krasavicemi.
Své o tom ví i Mirek Topolánek, který byl svého času hostem v jeho vile. A byl zachycen na poněkud pikantním snímku.
Toto ale nebudiž nekrologem. Berlusconi byl jedním z vrcholných byznysmenů, kteří naskočili do velké politiky. Podobně americký Donald Trump a česko-slovenský Andrej Babiš. Všichni uspěli, všichni vzbudili ve voličích dojem radostného očekávání. Současně však naježený odpor tradiční politické třídy, často nepodložené pomluvy, ale i tvrdé žaloby. Z těch se povětšinou vysekali, leč trpká příchuť zůstala.
Miliardáři mají pro politiku vlohy. Umějí počítat dlouho dopředu. Umějí zvažovat výnosy a rizika. Jsou tvrdí. Jsou skvělými vyjednavači. Dokážou měnit taktiku podle situace. Umějí si udělat tu nejlepší reklamu. Dokážou okouzlit, když chtějí, a jindy tvrdě zpražit. Za svým cílem jdou neústupně a neohlížejí se příliš na „trapné“ morální zásady. Umějí pracovat do úmoru.
Drtivá většina profesionálních politiků jim v tom nesahá po kotníky.
Přesto selhávají. Čím to je? Jako neomezení bossové ve svých podnicích jsou příliš velkopanští a přecení své možnosti. Hlavní potíž je ale asi jinde. Multimiliardář, který chce trávit nekonečný čas v nudné politice, musí být buď slavoman, nebo blouznivec, který se pokládá za vyvoleného. Normální bohatec si užívá majetku a ovlivňuje veřejné dění v zákulisí. Je to účinnější a méně nebezpečné.
