Avšak i popírači covidu končí s virem v nemocnicích. Je mu totiž jedno, jestli v něho někdo věří, nebo ne. Točíme se tak v začarovaném kruhu, když půlka lidí opatření dodržuje a druhá ne. Všichni se však shodují v jednom. Chtějí, aby se život vrátil do normálních kolejí. Aby se otevřely brány domácích vězení a pustily nás ven, mezi lidi, do přírody, na koncerty, do hospod a restaurací, k našim blízkým, o něž se už nechceme dál bát. Myslet si můžeme, co chceme, neměli bychom ale přitom ztratit srdce.

Remcejme nad nepřehledným a chaotickým nařízením vlády, nasaďme si ale přitom náhubek a držme si odstup. Přitom si přejme, aby vláda dělala to, co má. Zajistila vakcíny, testy, lůžka a personál v nemocnicích. Jedno řešení se nabízí samo. Jako dobrovolníci by se měli přihlásit právě odmítači covidu.

Problém by byl vyřešen hned dvakrát. Šiřitelé fám by si na problém sáhli přímo, a není pochyb, že by svůj názor změnili během jediného dne. A nemocnice by měly hned dostatek personálu.