Přestavte si, že by českou vládu tvořili jen náměstci. O všem podstatném, co by z vlády vzešlo, by rozhodoval Senát v čele s prezidentem a ještě to schvalovala poslanecká sněmovna.
Tak lze velmi zjednodušeně popsat postavení Evropské komise, toho mýtizovaného „všemocného Bruselu“ a jeho členek a členů. Brusel není ani všemocný, ani vlastně mocný. Je to jen dobře vybraný a velmi efektivní úřednický aparát. Jeho nejslabším článkem jsou ale přitom právě eurokomisaři, členové Evropské komise, vybíraní jednotlivými členskými státy. A navíc systémem jeden stát jedna eurokomisařka, či eurokomisař.
Při vší úctě k Maltě lze tvrdit, že pravděpodobnost, že se tam narodí dobrý eurokomisař, je mnohonásobně menší než v Itálii. Navíc své hrají i politické tlaky. Takže kvalita eurokomisařské sestavy je limitovaná.
Přitom aby evropský parlament někoho ze státy navržených kandidátů neschválil, to už opravdu musí mít důvod.
Proto rozhodnutí nejmocnějšího muže Evropské komise Franse Timmermanse, zkusit víc než rok před ukončením mandátu v Bruselu získat post nizozemského premiéra, není překvapivé. Tak to prostě je.
Pozoruhodné je, že jeho zásadní agendu kolem Zelené dohody přebírá Slovák Maroš Šefčovič, který se před čtyřmi a půl lety pokusil neúspěšně stát slovenským prezidentem. Na rozdíl od Timmermanse si na to vzal ale neplacené volno.
Odchod „zeleného cara“ z Komise není přiznáním krachu Green dealu. Ten nekrachuje, naopak se ukázal být cestou i od závislosti Unie na Rusku. Je to jen přiznání slabé pozice Bruselu. Ten totiž není moc silný, ale prostě příliš slabý. Ke škoda nás všech Evropanů.
