V pátek uplynulo třicet let od slavné schůzky Václava Klause a Vladimíra Mečiara v brněnské vile Tugendhat. Jejich fotografie ze soustředěného rozhovoru patří k symbolům rozdělení Československa, které zpečetila. Lidé se od té doby dělí na nesmiřitelné tábory, z nichž jeden rozhodnutí vítá jako nevyhnutelnou nutnost, zatímco druhý kroutí hlavou nad dělením už tak malého státu, který přetrvával dekády.

Je pravda, že rozdělení může působit v zásadě jako úspěch při srovnání se sérií občanských válek v bývalé Jugoslávii. Takové srovnání, kterého si všímám často, je ale nesprávné. Jugoslávie spojovala národy, které byly odlišné i tak základními věcmi jako náboženskou vírou a které k sobě měli zakořeněnou dlouhodobou nechuť. Chyběly jasně vymezené etnické hranice, nebylo například jasné, kde je Chorvatsko a kde už Srbsko.

Spory mezi Čechy a Slováky vedle toho působí opravdu malicherně a rozhodně nevypadají nepřekonatelně. Pokud tehdy nebyla vůle ke kompromisům, tak asi skutečně bylo dělení nevyhnutelné.

Nezbývá než si ale s odstupem popřemýšlet, jestli bychom společně nemohli v Evropě dokázat přeci jenom více než odděleně. Možná pak zalitujeme, že jsme neudrželi v míru to, co zase dříve jiní oživili i po válce.