„Začínali jsme pod hlavičkou tehdejšího SSM v mé rodné vísce ve Zvonovicích. Hřiště jsme honosně pojmenovali Maracaná. První velký zápas je ze 17. září 1988. Naším prvním soupeřem byl Bumerang Bučovice. Bylo nás jen pět a přesto jsme vyhráli 3:1. No a ještě si pamatuju, že celý den předtím pršelo a při ranním utkání jsme zmokli taky,“ zaloví ve vzpomínkách.

Na začátku byla prostá snaha něco dělat a zahrát si fotbálek. Tehdy byl samozřejmě především hráčem, členem prý skvostné party.

„Odehráli jsme zápasy a společně jsme šli posedět mnohdy až do pozdních ranních hodin. Jezdili jsme po turnajích, tmelili partu a na vše se skládali. Pak jsem se začal víc věnovat vedení klubu a hráče poznal i z jiné stránky. V začátcích jsme byli nesmírně rádi, že si můžeme společně zahrát. Nikdo neřešil, co za to dostane. On totiž nikdo nic nedostal (smích). Naopak jsme se na vše skládali a první otázka byla, kolik máme přinést? Postupem doby se to vše mění. Otázka se začíná měnit a slyším, co za to?“ nechává bez dalšího komentáře.

Amor teď prožívá nejúspěšnější období své historie. Na podzim měl vstoupit do druhé ligy jako obhájce bronzové pozice. Třetí příčka měla být výzvou k útoku na postup na první scénu českého futsalu. Chladné finanční rozpočty a kalkulace ji ale zatím potlačují. Ovšem, když na Tondu Petlacha trochu přitlačíte, nepřímo připustí, že někde v koutku duše tahle myšlenka mírně, ale přece jen, hlodá.

„Myslím si, že cíle si musí každý člověk dát. Jinak totálně zakrníš a nemáš snahu něco dělat. Před dvaatřiceti lety jsem snil o tom, hrát krajskou soutěž. Chtěl jsem vybudovat klub, který překročí hranice okresu a byl to pro mě nepředstavitelný úkol. No a za sebou mám šest let ve druhé lize, z toho třikrát na bedně. Mým nejbližším cílem je vytvořit solidní podmínky pro všechny v klubu, vybudovat ještě větší značku klubu a tajně doufám, že se třeba dožiji nejvyšší soutěže. Když se to nepovede, nic se nestane. Nejhorší je se o to nepokusit,“ připomíná.

Ze známých důvodů na podzim futsalové soutěže od druhé ligy dolů nezačaly. A šéf Amoru ani moc nevěří, že vůbec začnou. Amor tak přišel nejen o sezonu plnou druholigových nadějí, ale i vyvrcholení nejlepšího umístění v pohárové soutěži. Ve čtvrtfinále se měl utkat s prvoligovými Teplicemi. Zápas je sice odložený, ale nad jeho sehráním visí minimálně jeden velký otazník.

„Oni teď už hrají a normálně trénují, zatímco my neděláme nic. Rozehraný tým první ligy proti nerozehranému ze druhé. To by nemuselo dopadnout dobře…“ jen naznačuje problematickou „budoucnost“ tohoto zápasu.

Za těch dlouhých třicet dva let ve vedení klubu se samozřejmě potkal s předlouhou řadou hráčů a samozřejmě i různými typy lidí.

„Vychoval jsem si své juniory, se kterými jsme hráli juniorskou ligu, společně jsme oslavovali konec sezony. Měl jsem je všechny za své další děti. Dnes je jim kolem třiceti let. Poté přišli další a další. Každá generace byla jiná, a to má souvislost s vývojem společnosti. Všichni však chtěli a chtějí hrát futsal, a to je na tom to pěkné,“ oceňuje.

Tak, jako v běžném životě jsou i v tom sportovním chvíle, kdy by člověk nejraději se vším praštil. Petlach přiznává, že si tím prošel několikrát. Vždy se však opět postavil na nohy a šel dál. Futsal a vyškovský sport na tom vždy vydělal. Plány a sny mu zůstávají. Ten prvoligový jsme zmínili.

„Co víc si přát? Těch lidí je kolem mě hodně. Jsem rád, že mohu s nimi být. Tím prvním přáním je, aby zdraví sloužilo nejen mně, ale celé rodině a lidem, se kterými jsem rád. Tím druhým je, aby to se mnou má žena vydržela, co nejdéle. Ona je ta, která schytá jako první moji blbou náladu a přesto se mnou stále je, přesto mě podporuje. Třetím je, aby se za mě děti a vnoučata nestyděly. No a vše ostatní přijde samo,“ má zkušenost dlouholetý futsalového šéf Amoru.