Desítky kilometrů na běžkách, souboj často více sám se sebou než proti ostatním, toulání se po celém světě a setkání s největšími hvězdami bílé stopy. Takovou náplň má veškerý volný čas osmašedesátileté osobnosti vyškovského sportu Jaroslava Trávníčka.

Se svým synem absolvoval minulý víkend další ročník Jizerské padesátky a to je příležitost, aby přiblížil své zážitky z každoroční největší akce svého druhu v České republice.

Jak dlouho se věnujete běhům na lyžích a jak jste se k nim kdysi dostal?
Můj život je protkán sportem už od útlého mládí. Přes basketbal a klasický běh jsem se dostal až právě k lyžování. To už je téměř pětatřicet let. Začátky nebyly jednoduché. Ač jsem předtím moc nestál na běžkách, hned první rok přišla Jizerská padesátka.

Pak už mě oslovila jedna parta nadšenců z Vyškova a hned jsem absolvoval i Krkonošskou sedmdesátku. To byl souboj desetičlenných hlídek a z mé strany to bylo doslova zoufalé. Přesto a možná i proto jsem u tohoto sportu zůstal.

Pojďme k Jizerské padesátce, proběhla o víkendu. S jakými cíli jste na sever Čech odjížděl?
Dřív mi šlo i o pořadí, ale teď už je pro mě hlavní dokončit. Samozřejmě ten sportovní duch ve mně zůstal, ale mým cílem už byl jen časový limit. Pro tento rok jsem si ho stanovil na pět hodin, ale těsně se to nepovedlo.

Představíte stručně letošní ročník tohoto klání?
Jel se v pořadí už jedenačtyřicátý ročník, na startu bylo kolem tři tisíce tři sta závodníků. Akce je součástí právě seriálu Worldloppet, a proto se tam sjíždí závodníci z celého světa. Mimochodem já se zúčastnil už po třicáté, to mě taky hřeje na duši. Start je v Bedřichově a v půlce trati se závod otáčí přes Jizerku a Smědavu zpět, je to okruh.

Jakou atmosféru má dnes takto světoznámý závod? Jde o společenskou akci nebo více o výsledky
Dřív to bylo hodně o přátelské atmosféře, ale ta postupem času vyprchává a teď už je to hodně díky komerci a dalších věcech o výsledcích. Vylepšuje se technika, například letos poprvé oragnizátoři přišli s jiným způsobem startu závodníků. Měli jsme čipy na nohách a pouštěli nás postupně. V Itálii jsme se s tímto systémem již setkali.

Jak tedy dopadlo duo Trávníčků?
No já jsem dopadl docela prachbídně. Byl jsem zklamán, ale na druhou stranu když jsem viděl, že nejsem mezi nejhoršími, tento pocit trochu opadl. Patří mi pořadí číslo dva tisíce sedm set dvaatřicet v čase pět hodin a sedm minut. Syn skončil v první polovině šesté desítky a čas stlačil pod tři a půl hodiny.

 

Měl jste nějaký problém na trati? Jak se jelo?
No, problémů se mi letos objevilo hned více. Lyže jsem si letos připravil jen tak na padesát procent. V místě konání jsme byli už od středy a bylo poměrně vlhko a teplo. Mazali jsme tak na větší teplo, jenže ono v noci před startem se mírně ochladilo a už to chtělo něco jiného. Takže tak do třicátého kilometru to opravdu moc nejelo, a když se pak běžky rozjely, už jsem příliš nemohl já.

To asi není dobrý pocit, když víte, že teď by to technicky šlo, ale po fyzické stránce už to tak moc nepůjde?
To máte pravdu, říkáte si kdyby to a kdyby tamto. Navíc patnáct kilometrů před koncem jsem zlomil patku u hůlky a tak taky dojel do cíle. No nic lehkého, to opravdu ne. V cíli jsem toho měl opravdu plné zuby, to mi věřte.

Takže celkové hodnocení letošní Jizerské padesátky asi nevyzní z vašeho pohledu nějak výborně?
Zas bych z toho tragédii nedělal. Prostě je za námi, zvládl jsem ji a zase jsem si dokázal, že na to ještě mám. To je pro mě osobní výhra.

Na závěr nemůže přijít jiná otázka… co příští rok, znovu pojedete?
Jak jsem již říkal před chvílí, letošní ročník je za mnou a jestli je ještě další přede mnou, to teď nedokážu říci. Ale zřejmě ano. Ostatní kluci vždy říkají, že už mě znají, když tvrdím, že už nepřijedu, nevěří mi. A mají pravdu, já se vždycky vrátím. Zdraví slouží, ale víte, jak to je. V každém případě do jara se ještě se synem chceme aktivně účastnit dalších závodů, a to čtyř akcí v České republice a jedné ve Francii.