„Doběhnout první do cíle byl nepopsatelný pocit. Nejen že jsem zvítězila, ale také si vylepšila svůj osobní rekord,“ vzpomněla si na svoje pocity vyškovská běžkyně.

Její úspěch je o to cennější, že jej dosáhla na neoblíbeném atletickém oválu. „Běhat pořád dokolečka je pro mě hlavně psychicky náročné. Dá se to ale zvládnout,“ svěřila se Málková. To, že se s oválem poprala zdatně, jí pak potvrdil nejen trenér, ale i diváci přítomní na stadionu, kde se mistrovství běželo. „Říkali, že jsem běžela pěkně,“ chlubí se sportovkyně.

Ještě před loňským mistrovstvím zaznamenala Anna Málková i jiné běžecké úspěchy. Mezi veteránkami se jí podařilo jednou zvítězit v maratonu, v půlmaratonu si připsala druhé místo. Na desetikilometrové trati skončila dvakrát třetí. „Jednou to byl závod na oválu, jednou na silnici,“ upřesnila závodnice.

Více než všech individuálních vítězství ve veteránské kategorii si pětačtyřicetiletá žena cení loňského úspěchu, jehož dosáhla s atletickým klubem AHA Vyškov. Jemu totiž pomohla svými výkony postoupit ze druhé atletické ligy do první, nejvyšší české soutěže. „Veteráni jsou veteráni a jejich výkonnost už jen klesá. V lize jsem závodila spolu s osmnácti či dvacetiletými děvčaty,“ libuje si Málková.

K běhání se přitom závodnice dostala až na přelomu tisíciletí. Do té doby se věnovala sportovní gymnastice. „Nej〜dříve jsem sama závodila. Asi i kvůli tomu jsem pořádně nevyrostla,“ naráží na vliv gymnastiky na tělo mladé dívky.

Později se stala trenérkou mladých gymnastek. „Holky byly moc šikovné, přesto tu za nějaký čas začala gymnastika upadat,“ tvrdí.

Bez sportu ale nemohla být a tak se rozhodla běhat. „Nejdříve sama jen pro radost. Pak jsem však potkala Jirku Hajzlera z atletického klubu AHA Vyškov a rozhodla se do tohoto klubu vstoupit,“ vzpomíná. V atletickém klubu nejen trénovala, ale brzy se nechala přemluvit i k účasti v závodech.

A už v roce dva tisíce jedna si Málková připsala první běžecký úspěch. V půlmaratonu skončila čtrnáctá a zároveň se v třiceti devíti letech stala také přebornicí Vyškovska. Další rok už přestoupila mezi veterány a začala sérii úspěchů v této kategorii.

Dnes profesionální výtvarnice pracuje pro svůj domovský klub, vede jeho dětské sportovní kroužky a přispívá i do jeho novin. Ani běhání však zatím na hřebík pověsit nehodlá. „Pokud zdraví dovolí, budu dál závodit. Nohy mě ještě příliš nebolí,“ uzavírá spokojeně.