Zkus zavzpomínat na úplné začátky. Co tě k motorismu přivedlo? Vybaví se ti první motorka?

Byly mi asi čtyři roky, když mi rodiče koupili úplně první motorku. Byla to taková ta malinká, nabíjecí. Vydržela mi až do první třídy, kdy jsem přesedlal na minibike. Ze začátku jsem se bál jezdit, možná i proto, že hned první trénink na minibiku mě stál zlomenou ruku (směje se, pozn. red.). Ale od motorek mě to neodradilo, strach jsem brzy překonal.

Co tě na tomto sportu přitahuje?

Líbí se mi hlavně rychlost, nebezpečnost. Je to prostě velký adrenalin. Nedá se to naučit tak lehce jako třeba fotbal. Člověk musí mít nemalý talent a nesmí se bát. Taky se mi líbí, že tento druh sportu není tak obvyklý.

Vraťme se k minibikům. Byl to jen trénink na silnější motorky, nebo jsi dosahoval i velkých úspěchů?

Po soutěžích jsem jezdil velmi často a absolvoval jsem mistrovské závody v České republice i v Rakousku. Na přelomu tisíciletí jsem se to spíš ještě učil, ale následující sezony se docela dařily. Byl jsem třetí v kategorii junior A v českém mistrovství, potom jsem celkově obsadil první místo v juniorech. Stal jsem se i mistrem Rakouska.

Kdy jsi přešel na silnější stroj? Byl to od začátku záměr?

Minibiky mě tolik nadchly, že jsem prostě přestoupit na silnější motorku za každou cenu chtěl. Asi ve třinácti jsem se jenom svezl, a to když mi půjčil svou Hondu 125 závodník Pavel Roháč. On byl prvním člověkem, který mi dal šanci vyzkoušet si, jak se chová závodní stroj. Od toho dne se pak odvíjela má cesta dál. Šlo mi to a získal jsem od Automotoklubu Brno vlastní motorku, kterou jsem řídil celý rok. Momentálně jezdím za klub Junior Eurowag racing team.

Loni jsi startoval na divokou kartu v nejprestižnějším závodě Grand Prix v Brně. Čí to byl nápad?

Všechno vyřídil manažer Jiří Šrámek. Podal přihlášku do závodu a o tom, jestli pojedu nebo ne, rozhodovaly výsledky. Moje výkony ze soutěží byly výborné a tak jsem získal divokou kartu.

Závod jsem bohužel nedokončil, protože mi klekla motorka. Ale dodnes na to v dobrém vzpomínám, atmosféra tam byla fantastická. I když jsem nedojel, tak diváci dávali najevo své sympatie. Snad to nebyla moje poslední brněnská účast v kolotoči světového šampionátu.

Tento rok ti zůstal Masarykův okruh pro souboj uzavřen?

Měl jsem opravdu smůlu. V kvalifikaci mě potkal pád, vyvrtl se mi kotník a měl jsem natažené šlachy. Zbrzdil mě i pokřivený rám na motorce. Za tohoto stavu bylo nebezpečné dále pokračovat.

Ve kterých soutěžích se tedy angažuješ?

Letos jsem se účastnil českého mistrovství republiky do osmnácti let a německého seriálu IDM. Startoval jsem v Maďarsku na Pannonairingu, Hungaroringu, v Brně a Mostě na mistrovství. V Německu jsem absolvoval v rámci IDM závody na Lausitzringu, Oscherslebenu, Nürnburgringu a Sachsenringu.

Sezona je už pryč. Jak se na ni zpětně díváš?

Už jsem nakousl, že pro mě příliš úspěšná nebyla. V Maďarsku jsem měl šanci bojovat o druhé místo, ale dostal jsem penalizaci za předjíždění na žlutou vlajku, které jsem si nevšiml. To byla opravdu smůla, zvlášť když ve druhém závodě v Oscherslebenu jsem při předjíždění na mokru spadl. Soupeř mě skřípl v zatáčce.

A připomeneš nějaký závod, jenž se ti vydařil?

To ano, bylo to doma v Mostě. Skončil jsem na druhém místě v juniorech a třetí v českém mistrovství. Za úspěch považuji také sedmnácté místo v německém Sachsenringu, kde startovalo přes padesát závodníků, věřte mi, to už je opravdu velké množství konkurentů.

Co plánuješ do budoucna, ať už mluvíme o měsících či letech?

V současné době se rozhoduje o příštím roku. Upřímně řečeno budoucnost je nejistá. Moc bych si přál jezdit, ale opravdu nevím, co bude. K tomuto sportu je potřeba nejen talent, ale i kvalitní tým lidí kolem sebe. A to mi momentálně chybí. Těžko říct, jestli realizuji své jezdecké cíle. Pevně věřím, že ses nám to podaří.