Stačí se podívat na startovní listiny republikového soutěžního seriálu. Tak je tomu i u dvojice Radoslava a Radima Konečných, kteří spolu jako strýc a synovec brázdí české dráhy již třetím rokem. Starší z nich Radoslav má za sebou bohaté letité zkušenosti se sajdkárou, které nyní předává dál. Minulý týden odstartovala nová závodní sezona a Radoslav Konečný prozradil o jejich plánech a cílech více.

Vaše jméno je spojené se sajdkarkrosem již několik let. Prozraďte, jak jste se k této záležitosti dostal?
V podstatě mě k sajdkarkrosu přivedl bratr, který tady jezdil s klukama. Motám se kolem závodů už od dvaasedmdesátého roku, kdy to bylo všechno na začátku. Jezdit jsem začal v osmdesátém roce. S bratrem jsem jezdil jako spolujezdec, poté jsme si pozice přehodili. Dalším mým parťákem byl švagr Jaroslav Šustr, se kterým jsem byl v tandemu zhruba pět let, a nějakou dobu jsem odjezdil také s Láďou Smisitelem z Klobouček. Teď už to třetí sezonu táhnu se synovcem Radimem.

Jaké jezdecké místo nyní zaujímáte? Za řídítky či ve vozíku?
Momentálně jsem na postu řidiče. Musím říct, že oboje je strašná dřina, a také musím přiznat, že dnes už bych to ve svém věku ve vozíku ani neustál, spolujezdec stroj vyvažuje a je zapotřebí mít velkou fyzickou sílu. Taky jsem měl dost velkou pauzu, sedmnáct let jsem nejezdil a se synovcem jsme se domluvili a já to šel znovu zkusit.

Funguje mezi vámi při jízdě nějaká domluva či komunikace?
Domlouváme se hlavně na tréninku, kde si všechno najedeme. Ukazujeme si, kudy je nejvýhodnější jet a jak je potřeba ve vozíku zabrat. Při samotném závodu už se nedá nic moc vymýšlet, tam už prostě jedeme.

Jak vypadá vaše příprava na soutěže? Pokud vím, v Bučovicích není zrovna moc míst, kde by se dalo trénovat…
Letos jsme byli trénovat zatím jen jednou na dvě hodinky. Byla dlouhá zima a samé bláto. Je pravda, že tady v Bučovicích už se od devětaosmdesátého roku jezdit nedá. Trénovat vyrážíme do okolí, například do Dubňan, Vážan či Karlína, zajedeme i do Kroměříže. Pro nás je velký problém, že nemůžeme trénovat někde tady poblíž a musíme jezdit pryč. Když takhle zajíždíte, musíte počítat s tím, že těch pět hodin trénink sebere. Byli bychom rádi, kdyby se někde blízko našel kus vhodné plochy. Tratí ubývá.

Jízda na sajdkáru není masově rozšířenou záležitostí. Myslíte, že přibývá nebo naopak ubývá nadšenců tohoto odvětví?
Rozšířené to opravdu moc není. V minulosti jezdívalo v republice na sto padesát posádek a ty byly rozdělené ještě na první, druhou a třetí výkonnostní třídu. Byly doby, kdy se počet posádek smrskl třeba jen na čtrnáct. To bylo hlavně po revoluci. V poslední době jsou nějaké nové posádky, ten počet se teď pohybuje zhruba kolem osmadvaceti nominovaných.

Jezdíte kromě mistrovské republikové soutěže ještě na jiné závody?
Zúčastňujeme se závodů mistrovství České republiky, na jiné zatím není čas. U nás se jezdí také takzvaná imba, to je mistrovství Evropy a je to hodně rozšířený závod. Od nás to jezdí dost kluků.

Co zranění, u tohoto sportu bývají ošklivé pády, potkalo vás někdy něco nepříjemného?
Kromě zraněného kotníku jsem neměl nikdy nic polámaného. Jinak takové ty drobné pády a odřeniny k tomuto sportu samozřejmě patří. Mně se vážnější úrazy zatím vyhýbaly a doufám, že to tak zůstane i do budoucna.

Startujete za nějakou stáj či klub nebo jezdíte na vlastní pěst?
My jezdíme na vlastní pěst, ale startujeme pod střediskem Opava. V první řadě je potřeba mít dobrý motocykl, pak spolujezdce, se kterým se dá vycházet, a k tomu je ještě potřeba mít sportovní licenci. Také musíte absolvovat zdravotní testy. Čím je člověk starší, tím jsou zdravotní testy náročnější. Licence se získává na základě žádosti, motorka samozřejmě musí mít technické prohlídky, což se provádí před závodem. Hlavně musí mít vypínače na motor. Dříve se stávalo, že když jezdec vypadl ven, tak motorka jela pořád dál. Jednou při závodech v Žamberku jsem vyletěl a na stroji zůstal jen bratr a byla z toho nemilá aféra, protože naše motorka vletěla do přenosového televizního vozu a bylo z toho pozdvižení.

Minulý víkend pro vás začala nová sezona, kterou jste odstartovali závodem. Jak se vám dařilo?
Jeli jsme první mistrovský závod v Kramolíně. Bylo nádherné počasí jak pro samotný závod, tak i pro diváky, kterých tam bylo nespočítaně. Kramolín odstartoval letošní sezonu. My jsme dojeli na patnáctém a čtrnáctém místě. Závod je časově omezený na pětadvacet minut plus dvě kola. Absolvujeme dvě rozjížďky, takže máme z jednoho závodu dva výsledky.

Máte nějakou oblíbenou trať?
Mně se dobře jezdí v Kramolíně, kde je vynikající trať, a také v Březové nad Svitavou. To jsou dvě tratě, které zbyly z dřívějších dob, jinak to jsou všechno nové tratě. Ty tratě mají zhruba délku osmnáct set metrů a třicet litrů na závodě spálíme.

Na který podnik se v nejbližší době chystáte?
Teď v sobotu osmnáctého míříme do Poříčí nad Sázavou, kde se jede druhý mistrák. Musíme se rehabilitovat a všechno připravit. Na motorce si spravujeme všechno sami.

S jakým strojem teď brázdíte české závodní dráhy?
Na motorce máme podvozek BSU s motorem MTH 680 a co můžeme, tak si na to uděláme. To se týká hlavně různých úprav, výplety například sháníme až v Praze, písty a válce se vozí do Strakonic. Rámy už jsou speciální, dříve jsme si je dělali doma sami, naohýbaly a povařily se trubky na koleně a bylo to. Dnes už to tak nikdo nedělá. Továrna udělá podvozek, motor a pérování a ostatní si tam člověk dodá, co chce sám. Poslední dobou se do závodů dostávají také čtyřtaktní motory. Čtyřtakt není tak náročný na fyzičku. Pokud se nám zadaří, příští rok bychom také chtěli jít do čtyřtaktu.

Co vaše plány a cíle pro letošní sezonu? Máte nějakou metu, kterou si chcete splnit?
Letos se chceme přiblížit k první desítce. Republika čítá na osm závodů. Startuje se v dubnu Kramolínem, následuje zmiňované Poříčí, v květnu přijde na řadu Šumperk a Stříbro. Pak bude proluka a poslední týden v srpnu se závody zase rozjedou a celý seriál končí začátkem října v Březové nad Svitavou. Souhra s novým spolujezdcem také trvá minimálně dva tři roky. Důležité také je, že máme podporu rodiny, která nám fandí.