„Určitě by něco proběhlo už v kabině, nějaký přípitek, určitě slivovička a asi nějaká pochutinka na zub. Pak by to možná pokračovalo v nějakém salonku nebo u nás doma. Bohužel to není možné a už si ani nepamatuju, kdy jsme naposledy něco společně slavili. Co slavili, kdy jsme vůbec byli pohromadě. Takže covid nám vzal nejen volejbal, ale všechno to okolo něj,“ ulevil si dnešní oslavenec Nezdařil.

Bučovičtí sokoli před dvěma roky postoupili do I. ligy, tedy druhé nejvyšší české soutěže. Hned v prvním ročníku coby nováček vyhráli základní část a po soubojích v play-off s posílenými extraligovými „zálohami“ brali bronzové medaile. Ve druhém roce si výhru v dlouhodobé části, tedy po zápasech každý s každým doma a venku, zopakovali, ale nadstavbu zrušila pandemie Covidu-19. Ze stejného důvodu letošní ročník vůbec nezačal a už ani nezačne. Nezdařil si tak v celé sezoně zahrál jen dva zápasy. V rámci turnaje prvního kola Českého poháru v říjnu v Novém Jičíně to byla vítězství s domácím týmem a VŠB Ostrava. Druhé, vyřazovací pohárové kolo s extraligovým Beskydy se už nehrálo a pohár dohrály jen extraligové celky, kterým bylo povoleno trénovat a hrát.

„Určitě ani nemusím moc zdůrazňovat, jak mně volejbal chybí jako takový, ale hlavně ta parta, která je u nás skvělá. Chybí mně ty kecy i to hecování. Ale dokázali jsme probrat i důležité osobní záležitosti. Za mě si moc přeju, aby se ta situace rychle zlepšila a děti se vrátily do škol a na sportoviště a my starší, abychom si pročistili hlavy, protože mnozí už z toho začínají docela blbnout. Celý ten rok 2020 a asi velkou část letošního musíme hodit za hlavu a začít normálně fungovat,“ doporučuje libero sokolského družstva.

Zatímco poslední odehrané utkání mu musel jeho trenér Zbyněk Čížek připomenout, vzpomínku na společné oslavy přece jen ze své paměti vylovil.

„Zbruba před deseti měsíci jsme u Jeleňa (zmíněný Pavel Jelínek, pozn., red.) na Kozí Horce na Brněnské přehradě slavili narození mého syna. Sešli jsme se tam volejbalisté, naši fandové a přátelé. Bylo to výživné… A když to vezmu zpětně, tak vlastně narození syna je jediným kladným momentem celé té nešťastné covidové éry. A díky tomu, že se nehraje a netrénuje, a protože jsem už od června minulého roku na home officu, a ani se nedá nikam cestovat, tak se synkem trávím hodně času. Vlastně jsme spolu pořád. Někdy je to až hodně náročné, protože pořád vyžaduje pozornost a když má člověk něco důležitého do práce, tak se pak musí ovládnout a rychle se přeorientovat. Ale užíváme si to celá rodina. Je to pašák a skvělej, roste jak z vody, ale z vody to není, ale z maminčinýho mlíčka a z dobré stravy. Vypadá to, že to bude taková svérázná povaha po mně. Začíná se pěkně projevovat, když se mu něco nelíbí, dokáže se docela rázně ohlásit,“ pýří se hrdý tatínek.

Původní volejbalovou profesí smečař se na post libera se „přeškolil“ po vleklých potížích s ramenem a následné operaci. Je čistým odchovancem bučovického volejbalu. V podstatě asi neměl jinou možnost, než hrát tento atraktivní sport pod vysokou sítí, protože i jeho otec byl skvělým volejbalistou. Z rodného města vedly jeho sportovní kroky do extraligového Brna, kde se s juniory stal mistrem republiky.

„Otec mně dal výborné základy, díky nimž jsem u volejbalu vydržel tak dlouho. I v Brně jsem měl štěstí na dobré trenéry. V žácích to byl skvělý člověk Jaroslav Oravec. K juniorskému titulu nás dovedl bývalý vynikající volejbalista, blokař Áda Broulík. Tehdy to byla velká sláva, protože pro Brno to bylo po dvaceti letech. V mužích jsem pak chvilku hrál první ligu, ale moc to nešlo, a tak jsem se vrátil do Bučovic. Na pět let jsem si pak odskočil do druhé ligy v Holubicích, kde jsem hrál pod Arnoštem Šmerdou. Jak se potom začaly zvedat Bučovice, vrátil jsem se podruhé domů. Teď hrajeme první ligu a tady pravděpodobně kariéru i ukončím,“ stručně shrnul svůj volejbalový životopis.

O konci kariéry prý uvažoval už před startem této sezony. Přiznal, že si pohrával s myšlenkou, že na této úrovni by mohla být jeho poslední. Jenže se nehraje a logicky by se tento výrazný životní mezník měl o rok posunout. I Covid-19 způsobil, že myšlenky na konec kariéry nejenže nevyprchaly, ba spíš naopak nabraly na aktuálnosti.

„Zatím jsem se o tom se Zbyňou nebavil (Zbyněk Čížek, pozn. red.), ale opravdu zvažuju, jestli po tom ročním výpadku budu v kariéře pokračovat. Bude těžké se vrátit do nějakého sportovního režimu, do odpovídající fyzické kondice. Je mně šestatřicet let a roky nezadržitelně přibývají. Je čím dál horší se udržovat, natož dohnat tak obrovské tréninkové manko. A navíc se hlásí různé bolístky po prodělaných zraněních a operacích. A je to samozřejmě i otázka motivace pro úroveň první ligy. Závodně volejbal hraju od nějakých dvanácti let a už jsem toho s ním zažil hodně. Sám na sobě začínám cítit, že pro mužstvo už nejsem takovým přínosem, jak jsem býval dřív. Chci, abych na hřišti byl platný a pokud ten pocit nebudu mít, tak je lepší to skončit a pustit tam mladší kluky,“ zamýšlí se.

Otevřeně přiznává i to, že v období, kdy bylo zakázáno hrát a trénovat, neměl ani náladu nějak se tělesně udržovat a že teď víc než na volejbal myslí na kolo.

„Loni jsem si koupil nové a docela mě to chytilo. Teď jsem si je konečně převezl do Brna, kde bydlím, a už se těším, že až se trochu rozjaří a skončí to aprílové počasí, tak zase začnu jezdit. Doufám, že nějaké dva, dva a půl tisíce kilometrů letos dám. A volejbal? Jak jsem naznačil, musíme to probrat se Zbyňou. V hlavě se mně trošku honí, že úplně skončit není dobré, protože bych třeba přišel o spoustu kamarádů a známých. Optimální by bylo pokračovat krajskou jedničkou v Brně, nějaké nabídky mám. Ale teď je samozřejmě problém, říkat co bude. A možná přijde druhé dítě a na volejbal nebude čas…,“ jen naznačuje svoji aktuální motivaci.