Výběr odvětví ani u něj nebyl jednoduchý. „Do vojny jsem hrával fotbal a hokej,“ vzpomíná Jiří Hajzler. Královna sportu jej ale rychle učarovala. „Po návratu domů jsem hledal sport, kde bych se mohl prosadit a učaroval mi běh,“ dodává. Podle jeho slov právě atletika vždy odpovídala jeho naturelu, protože tam musí každý sám za sebe předvést, co umí, nikdo se za nikoho neschová, nikdo to za nikoho neodběhne. „Ty sám musíš dokázat, že na to máš, musíš na to natrénovat a samozřejmě to také prodat,“ říká běžec.

Přes počáteční nedostatky, které vyplynuly z pozdějšího zahájení atletického tréninku bez předchozích základů běžecké techniky naučené v mládí, se okamžitě prosadil v druhé půli osmdesátých let mezi české nejlepší běžce na tratích osm set a patnáct set metrů na dráze. A rozhodně se nedržel ve stínu ostatních a brzy se vyhříval na výsluní. Skvělé časy, které zaběhl hned v prvním roce své závodní činnosti, mu předurčovaly zářivou kariéru.

Čáru přes rozpočet mu ale udělal osud. Přinesl totiž vážné zranění. „V nejméně vhodnou chvíli mě vyřadila z dobře rozběhnuté přípravy únavová zlomenina stehenní kosti,“ stále lituje. Pauza ale nebyla dlouhá, což jeho závodnickou kariéru zřejmě zachránilo. Po roce se na ovály vrátil. Po vyléčení neustále bojoval o body do soutěže družstev s našimi nejlepšími běžci v dresu extraligového týmu VŠ Praha. Postupně prodlužoval tratě, na nichž závodil, a stal se brzy postrachem mnoha vyhlášených vytrvalců.

Jeho sbírka úspěchů je opravdu značná, vyhrál řadu závodů na dráze, silnici i v terénu. Přesto neustále čekal na reprezentační příležitost a ta přišla s rozvojem běhů do vrchu. Hajzler vycítil možnost dokázat ještě mnohem víc a pustil se svou ženou Magdou do specializovaného tréninku právě na tuto běžeckou variantu. „Vždy jsem chtěl hlavně reprezentovat. Pokládám to za největší čest pro každého sportovce,“ vzkazuje ostatním.

Vybojoval si právo startu na mistrovství Evropy v Sestriére v roce 1998, když uspěl v nominačním závodě a skvělou formu potvrdil konečným dvaačtyřicátým místem. V domácím prostředí ale slavil snad ještě větší úspěch. Náročná příprava ho dovedla až k titulu mistra České republiky v půlmaratonu. Tím se samozřejmě nominoval také na mistrovství světa v Curychu v této atletické disciplíně, kde na podzim téhož doběhl na začátku druhé stovky. „Vítězství v půlmaratonu mě velmi mile překvapilo a z nominace na světový šampionátu jsem byl strašně nadšený,“ tvrdí Hajzler.

Kariéru pak završil startem na Mistrovství světa v běhu do vrchu pořádané v Malajsii na ostrově Borneo v roce 1999, kde se běželo po neuvěřitelně těžké trati v přírodním parku a vyškovský zástupce tam předvedl svůj nejlepší výkon v reprezentačním dresu, když doběhl na začátku sedmé desítky.

V současné době je hlavní hybnou pákou atletického dění ve Vyškově nejen jako předseda atletického klubu AHA Vyškov, ale i jako trenér a manažer. Své názory a představy jak dál s atletikou ve Vyškově prosazuje tak razantně, že u toho možná zůstane se svou ženou Magdou, s níž vychovává dva syny, sám. Byl jedním z protagonistů na radnici ve Vyškově, kteří dokázali prosadit kompletní přestavbu atletického stadionu i jeho zázemí, a tím se konečně po desítkách let podařilo vytvořit téměř dokonalé podmínky pro místní rozvoj tohoto sportu. „Snažím se vrátit atletice to, co jsem od ní dostal, a věřím, že se ještě najdou takoví atleti mezi námi, kteří budou mít lepší výsledky než já,“ uzavírá Hajzler.

ZDENĚK SMUTNÝ