Höger: Ani v basketbalu výška není vše. Jde o souhru s rozehrávačem

Ivo Höger je opravdová ikona prostoru pod bezednými koši. I když v jeho případě by se o předložce „pod“ dalo pochybovat. Sportovec, jehož rodištěm je Rychtářov, měří neuvěřitelných dva a čtvrt metru. Při hře mu to dává značnou výhodu, ovšem neubírá na pohyblivosti, přesnosti a týmovém myšlení.

Za sebou má spoustu angažmá většinou v zahraničí, ale protože v těchto dnech se jedná o jeho dalším působišti, požádal vyškovské kamarády, jestli může hrát s nimi.
Stalo se, o víkendu pomohl velkou měrou k prvním dvěma výhrám v oblastním přeboru druhé třídy, byť nestrávil na hřišti výjimečně dlouhou dobu. Výjimečný člověk si našel exkluzivně čas i pro Vyškovský deník Rovnost .

Jste basketbalovým světoběžníkem. Kde všude jste hrál?
Začal jsem ve Slovinsku, kde jsem působil čtyři roky. Pak jsem byl dva a půl roku v Rakousku, následovaly tři měsíce na pražské Spartě. Dál pět měsíců v Bulharsku, čtyři roky v Dánsku, z Dánska jsem putoval na pět měsíců na Kypr a naposled jsem hrál v Japonsku.

Hrál jste tam nejvyšší soutěže?
Jak kde. Ve Slovinsku jsem hrál druhou ligu, na poslední čtyři měsíce mě přetáhli do první. V Rakousku to byla na rok taky druhá, ale postoupili jsme. Nejvyšší ligy jsem si zkusil i v pražské Spartě, Bulharsku a Dánsku. Japonsko, to byla druhá nejvyšší soutěž.

Kromě Sparty vás jiné české angažmá neláká? Raději být chvíli doma?
Já jsem to tam i zkoušel, ale nebyl nějaký moc zájem a já to neřeším. Ale zase nijak černě to nevidím. Teď hraji tady ve Vyškově a rád jsem se vrátil na chvíli domů. V Rychtářově jsem ročně tak na měsíc a půl, takže každý den navíc je svým způsobem fajn. Vždycky je pěkné přijet domů, poznat všechny lidi, je to taková úleva být zase doma, někam si zajít, podívat se na fotbal.

Jak jste se tedy dostal do Vyškova?
Skončil jsem v Japonsku a pořád čekám, jak se to dál vyvine. A jsem moc rád, že mě vyškovský klub vzal, že to čekání strávím příjemně tady. Jsem vděčný, že jsem s nimi mohl zatrénovat a vyšlo to tak, že i hrát.

Znáte některé vyškovské kluky z dřívějška?
Znám Petra Madžarova a Mariana Brtníčka. Když mi bylo patnáct let, jeli jsme spolu na basketbalový kemp. Tam jsme se poznali a pak jsem byl dvanáct let v cizině. Minulý rok, než jsem odešel na Kypr, jsem volal, jestli sem můžu přijít trénovat. To bylo na dva týdny, tento rok to vyšlo na delší dobu.

Byly víkendové zápasy vaše první a zároveň poslední ve vyškovském dresu?
Tahle soutěž se hraje jen jednou za čtrnáct dní, takže uvidíme, co se stane. Vše se může otočit během dne, je to otevřené. Nechci slibovat ani nikoho zbytečně zklamat.

Jaké to bylo nastoupit v oblastním přeboru za Vyškov?
Moc fajn. Jsou tu starší páni, co hráli dřív i vyšší soutěže, do toho snaživí mladíci, není v tom žádný problém. Hraje se tu basketbal tak, jak i jinde. Mají tu kvalitu, to ano. A dobrou partu.

Takže vaše hodnocení vyškovského celku vyznívá pozitivně?
Určitě, celek je dobrý, jsou tady hlavně mladí kluci, snaživí, co to někam můžou dotáhnout. A k tomu nějací starší, kteří to drží zkušenostmi. To je perfektní. Jsou samozřejmě nějaké věci, co se ještě ti mladí musí doučit. Ale to každý, i já se ještě pořád učím nové věci. Ale spousta z nich na to má, můžou hrát klidně i vyšší soutěž.

Dostal jste se k basketbalu kvůli výšce? Jak jste vlastně rostl?
Ve třinácti letech jsem měl 191 cm, v patnácti už 214 cm. Ohledně mého začátku v basketu to byla čirá náhoda, hrával jsem od sedmi do patnácti let fotbal a jednou jeden pán z Rychtářova ke mně prostě přišel, jestli bych nechtěl hrát basketbal. Měl jsem pak dávat přihlášky na střední školy a vybral si tak, abych ho mohl hrát. Takže jsem rok působil v Olomouci a pak jsem odcházel do Slovinska.

Napadá mě spousta běžných věcí, které pro vás kvůli výšce musí být problém. Dveře, výtah, autobus a spousta dalších…
Věci takové jsou, ale člověk už si zvykl. To už je taková automatika, třebaže se ohnu před každými dveřmi. Například když jsem šel na vyškovskou radnici a procházel vysokou vstupní bránou, ohnul jsem se taky. A tak je to všude.

A co třeba auto, i řízení musí být problém?
Já neřídím, zatím jsem neměl čas se k tomu dostat a asi k tomu ani nebude čas v budoucnu, uvidíme. Určitě bez problémů by to nebylo, ale nevím, to není důvod, proč řidičák nemám.

Možná pro představu čtenářů. Prozradíte, jak velkou máte postel?
Rodiče mi koupili asi dvanáct let zpátky postel udělanou na míru. Velikostně je to dva a půl metru na délku a dva metry dvacet centimetrů na šířku.

Máte zjištěno, jestli jste největší basketbalista v republice?
Mám, nejsem. Nejvyšší je Martin Miklošík, ten má o centimetr víc, tedy 226 cm. Hrával v Opavě, teď je v Nymburku. Druhý v pořadí podle výšky jsem asi já.

Vraťme se ke hře. Jste pivot, tedy podkošový borec. Tam jsou asi centimetry navíc rozhodující výhodou, že?
Vysoký hráč je na tom sice v basketbalu dobře, ale samo o sobě to zase tak moc neznamená. Musí si vše podstatné ujasnit s rozehrávačem. Nejlépe být dobrými kamarády, rozumět si a sladit se. A jinak pořád je na čem pracovat, každou chvíli je něco, v čem se musí člověk zlepšit. Jeden rok se třeba pracuje na nohách, pak na pohyblivosti, pak na střelbě a tak. Nejsem ideál.

Co byste do budoucna basketbalově rád? Nějakou soutěž, zemi, reprezentaci, šampionát?
Ani ne, já prostě hraji tak, jak to přijde. Já si nevybírám, a když mi někdo řekne, že třeba v Asii by mě brali strašně moc a já tomu i věřím, tak je to stejně obecně jedno, basketbal se hraje všude stejně. V tomhle já si nedělám zbytečný problém.

Takže ani žádná vysněná země není? Co třeba slavná americká NBA?
Ne, to mě ani neláká, já jsem spíš takový, že raději hraji, než někde sedím na lavičce. Mám basketbal prostě rád takový, jaký je, nejde o to, kde to je.

Prozradíte vaši silnou a slabou herní stránku?
Moje silná stránka si myslím je to, že mi oči fungují fakt dobře. Jde o načasování přihrávky tak, aby se ten přijímající nelekl, nemusel zpomalit nebo zrychlit, to mi docela jde. Slabá stránka? Určitě je jich víc. Třeba to, že jsem takový ten líný pivot, který když dostane na hlídání nějakého střelce a ten se vysouvá mimo do stran, tak já ho pouštím, nejdu s ním.

A na druhou stranu, jak vás vlastně bránit? Vyfaulovat se na vás už muselo hodně hráčů.
To ano, ale je to hodně na rozhodčích a jejich kritériu. Jak oni nechají běžet volnou hru, někdy fauly pouští, někdy pískají všechno. Jak mě bránit, to je otázka spíš pro soupeře, já nevím. Těžko říct.

Který pocit teď převažuje? Jste nervózní, že nemáte profesionální smlouvu, nebo si užíváte pobyt doma a hru s klukama ve Vyškově?
Tak nějak oboje. Je to tady fajn, jak už jsem říkal, je to úleva a člověk si užije v pohodě každý den. Na druhou stranu nervózní jsem, protože mám rodinu a takhle žít v nejistotě není nejlepší.

A také máte dítě. Půjde ve vašich basketbalových šlépějích?
Ano, mám skvělou manželku a krásné dítě. Nemusí hrát zrovna basketbal, jen prostě chci, aby dělalo nějaký sport. Ať si vybere, který chce. Co se mu bude líbit, v tom ho budu podporovat. To je jeho věc, nemá smysl ho nikam tlačit nebo nutit.