Jak jste se dostal ke kuželkám. Vedli vás k nim rodiče?

Ne, to rozhodně ne. Dostal jsem se k nim náhodou u kamaráda. Měli hospodu s kuželnou, kterou jim znárodnili komunisté. Když jsme byli kluci, hrávali jsme tam. Jen tak pro zábavu.

Uvažoval jste už tehdy, že byste je chtěl hrát závodně?

Tehdy jsem se věnoval spoustě sportů. Kuželky byly spíš okrajové. Ve Vyškově fungovala taková uliční liga, kde mezi sebou soupeřili ve fotbale kluci z jednotlivých částí města. Hrávali jsme proto tímto způsobem fotbal s kamarády z ulice a později i hokej.

Kdy jste se tedy kuželkám začal věnovat profesionálně?

To bylo až po vojně v roce 1975. Kamarád mě přivedl do kuželkářského klubu. Byl jsem tam tehdy nejmladší a tento stav vydržel ještě dalších deset let. Většinu hráčů tvořili starší pánové.

Jaké byly začátky?

Tehdy byla kuželna úplně jiná než teď. Dráhy byly asfaltové a kuželky se musely manuálně stavět. Většinou to proto vypadalo tak, že když se hrálo, musel jsem nejdřív postavit pět set hodů a pak až jako poslední hrát. Koule má sice jen asi dvě a půl kila, a kuželka také není těžká, ale když člověk udělá tolik stejných pohybů, unaví ho to opravdu hodně.

Jak se podařilo ve Vyškově vybudovat moderní kuželnu?

Byla to opravdu složitá věc. Nikde nám totiž na ni nechtěli dát peníze. Nakonec se to ale přece jen podařilo. Za komunistů totiž nikde nebyly peníze na stavbu nových věcí, ale na renovace se našlo. Jeden kolega, který také v klubu působil, byl naštěstí ten typ, kterého když vyhodí dveřmi, přijde oknem a když ho vyhodí oknem, vleze dovnitř komínem. Tomu se podařilo v roce 1986, když jsem v klubu působil už jedenáctý rok, získat peníze na přestavbu.

Co všechno se díky ní změnilo?

Úplně všechno. Kromě zadní části budovy jsme kuželnu úplně srovnali se zemí. Tenkrát ale byla situace úplně jiná než teď. Přestavba až na odborné práce probíhala svépomocí. To však bylo v našem případě velmi náročné. Většina členů byli důchodci, po kterých člověk nemohl chtít, aby vozili tvárnice. Nakonec jsme drtivou většinu prací dělali ve třech lidech.

Jak dlouho přestavba za těchto podmínek trvala?

Na stavbě jsme strávili tři roky. Po tu dobu samozřejmě nebylo kde hrát, takže se hrávalo pouze venku a nebyly tréninky. Klub bylo po dostavbě potřeba vybudovat v podstatě od začátku. Většina z těch, kteří v něm působili, když jsem tam přišel, už novou kuželnu nevyužila.

Od té doby uplynula spousta let. Jak jste spokojený s fungováním klubu v současnosti?

V rámci České republiky sice nejsme součástí nejužší špičky, ale pořád patříme k výborným klubům a jsme jedni ze dvou nejlepších na jižní Moravě. V kategorii mužů i žen teď hrajeme druhou ligu. Muži jsou druzí, ale možnost postoupit do extraligy už je příliš malá. Naopak u žen, které jsou třetí a ztrácí pouze dva body na prvního, tato možnost je pořád reálná. Vyhlídky přitom obecně vypadají dobře. Podařilo se nám totiž vytvořit kvalitní tým postavený z vlastních hráčů, což v době, kdy jsme hrávali extraligu, nebylo. Tým si takhle sedí, takže to vypadá, že bude stabilní. Jediné, co nás zatím trápí, je nedostatek náhradníků, kteří by výkonnostně odpovídali zbytku týmu. To je asi hlavní důvod, proč už je letos šance na postup do extraligy malá. V důležitém zápase nám totiž vypadli dva hráči a náhradníci je svými výkony nedokázali úplně rovnocenně nahradit.

Už dvě desítky let děláte kromě trenéra také předsedu vyškovského kuželkářského klubu. Kolik času vám taková práce zabere?

Upřímně prakticky všechen čas. Jednak jsou to tréninky a ježdění na zápasy, ale také administrativní záležitosti a shánění peněz. Na samotný provoz klubu nám totiž město nic nepřispívá. Například cestování na zápasy ale není levná záležitost a poměrně dost peněz si vyžádá i provoz samotné budovy kuželkářského klu­bu.

Jak se při takovém vytížení dívá na vaši činnost v klubu rodina?

Velké poděkování patří mojí ženě. Například v době, kdy jsme začínali stavět kuželnu, jsme měli tři malé děti, a když jsem byl málo doma, bylo toho na ni opravdu hodně. Naštěstí pochází z kuželkářské rodiny a má proto pochopení, což ale rozhodně není samozřejmost. Podílí se také na vedení tréninků, takže jsme na tomto poli aktivní v současnosti oba.

A co vaše děti? Vedli jste je ke kuželkám?

Hráli je oba synové i dcera. Nejstarší syn teď nehraje kvůli zdravotním potížím, má ale za sebou i reprezentační a extraligové zkušenosti. Mladší patří k současným oporám týmu Vyškova. Dcera za nimi nezaostává ani v nejmenším, měla zdravotní potíže, ale teď už se jí zase začíná dařit.

Dá se už na dítěti poznat, jestli má pro tuto hru talent?

Když k nám přichází dvanáctiletí zájemci, dá se poznat ledacos. Talent je samozřejmě důležitý, velmi podstatná je ale i předchozí sportovní průprava. Je hodně vidět rozdíl mezi tím, jestli má někdo přirozené pohyby a je na sport zvyklý a tím, kdo sportuje spíše výjimečně. Velmi se nám proto osvědčili ti, kteří dřív chodili do gymnastiky, atletiky nebo plavání. Mají náskok. Vrcholovými hráči se ale můžou stát i ti, kteří se sportem teprve začínají.

Do jakého věku je kuželky možné vrcholově hrát?

Myslím, že limit je přibližně pětačtyřicet let, což je ve srovnání s jinými sporty hodně dlouho. Na nižší úrovni se ovšem dá hrát o dost déle. Jako extrém bych pak uvedl příklad jednoho pána z Hodonína. Je mu už přes osmdesát a stále hraje nejnižší ligu. A rozhodně nepatří k nejhorším.

Máte nějaký kuželkářský sen?

Určitě bych si přál, aby se dařilo našim kuželkářkám. V podstatě všechny jsou od raného věku naše odchovankyně, takže je to taková srdeční záležitost. Určitě mají na to, aby hrály extraligu. Totéž ale platí o mužích, jen tam budeme asi muset dobrat nějaké lidi zvenčí, abychom měli dost široký kvalitní kádr a nedopláceli na to, když jeden nebo dva hráči ze základu nemůžou hrát.

bohumír trávníček

• je mu 60 let
• je ženatý, má dva syny a dceru
• od roku 1994 je předsedou Kuželkářského klubu ve Vyškově
• zasloužil se o vybudování moderní vyškovské kuželny na konci 80. let
• je držitelem bronzové plakety České kuželkářské asociace
• letos získal ocenění Sportovní osobnost Vyškova za celoživotní činnost