Profesí je hudebník: vystudoval JAMU, je dirigent, flétnista, skladatel a v současné době učí na rousínovské základní umělecké škole. Ve volném čase se ale věnuje běhům na střední, dlouhé a ultradlouhé tratě.

Naposledy v polovině srpna stanul na startu druhého ročníku štafetového běhu Od Tatier k Dunaju. Jako jediný sólista mezi šesti- až dvanáctičlennými týmy. V osmačtyřiceti letech. „Ctím ducha kolektivu. Líbilo se mi, jak to týmy ze Slovenska a Česka prožívaly a jak se v družstvu motivovaly. Jenže já už se nějakou dobu zabývám delšími běhy, takže deset kilometrů, po kterých se běžci střídali, mi prostě přišlo málo. Tak jsem se rozhodl zaběhnout to sám, mimo oficiální kategorie," říká ultramaratonec.

Nebylo to přitom poprvé, co se o to pokusil. Sólově rozběhl i předcházející ročník závodu, nedokončil ho ovšem. „Ale ne proto, že bych nemohl. Zvládal jsem to i přes značné horko. Poctivě jsem předtím každý den za největšího parna běhal půlmaratony a podařilo se mi na horko připravit," vzpomíná muž.

Slíbil si návrat

Co se mu však nepodařilo, bylo stanovení časového rozvrhu. Nevěděl, jak dlouho může tak dlouhá trať trvat. Tak se stalo, že v čase, kdy už měl být v cíli, byl na dvoustém kilometru. Pokračoval by dál, jenže byla neděle večer a lidé z jeho nezbytného podpůrného týmu museli další ráno do práce. Skončil, ale zapřísáhl se, že do roka a do dne běh zopakuje a doběhne do cíle.

Tak se i stalo, ačkoli osud byl zpočátku proti. „Letošní silné bouřky vyvrátily stromy a ty zavalily cestu k horské chatě, kde byl start závodu. Se svým týmem jsem celou noc netrpělivě sledoval hasiče, kteří cestu prořezávali, takže jsem nakonec mohl odstartovat ve stanoveném čase," pokyvuje. I když nevyspalý a s vražednou distancí před sebou. Zvládl ji za tři dny, osm hodin a jedenáct minut. Spal přitom tři hodiny denně.

Nejlepší štafeta zvládla trasu v rekordu za necelých třiadvacet hodin. „Byl to tým z Moravy, což Slováci nesli trochu těžce. Jejich závod ovládli Moraváci," usmívá se běžec.

Za poslední rok naběhal podle svých slov asi deset tisíc kilometrů. „To ale hlavně proto, že jsem se připravoval na tenhle ultraběh. Jinak běhám okolo pěti tisíc kilometrů ročně. První maraton jsem přitom zaběhl až v roce 2005. A to jen tak pro sebe. Pak jsem se začal přihlašovat na závody a od roku 2008 závodím nepřetržitě. K prvním ultraběhům jsem se dostal před čtyřmi lety," vzpomíná Dočkal, který mimo jiné běžel třeba i čtyřiadvace­tihodinový závod na střeše budovy slovenského rozhlasu, který vyhrál, nebo 165 kilometrů dlouhý běh v Malých Karpatech, v němž skončil třetí. Trval mu přes třicet hodin a byla to jeho nejdelší vzdálenost uběhnutá bez spánku.

Nejprve se sestrou

Že ho běhání baví, zjistil už v mládí. „To mě bylo asi třináct nebo čtrnáct let. Začal jsem nedobrovolně běhat v lese se svou sestrou, dělal jsem jí doprovod při kondičních trénincích. Nebavilo mě to a docela jsem trpěl. Ale pak jsem zjistil, že mě baví překonávat právě to, jak mě to trápí. Sestra po čase přestala, ale já pokračoval, začal si vést tréninkový deníček a bavilo mě to čím dál víc, když jsem viděl, že se zlepšuji," vypráví rousínovský hudebník.

Právě překonávání sebe sama je jeho motivací. „I když to nevypadá, jsem hrozně líný člověk. Ale závody mě dávají určité elektrošoky. Říkají mně: hele za čtrnáct dní máš závod, tak teď už musíš vyrazit do toho lesa a uběhnout tolik a tolik kilometrů," poukazuje Dočkal.

Navzdory svému věku se duší a tělem cítí být dorostencem. I proto chce běhat ještě dlouho. „Leckdo mě bude mít za šílence, ale představuji si, že třeba ještě v devadesáti budu schopný zaběhnout maraton. Vím, že u nás existují osmdesátiletí lidé, kteří to dokážou. Chci mezi ně patřit. Běhat budu tak dlouho, jak jen to půjde, třeba i do sta let," přeje si Rousínovan.