Ragby začal hrát v šedesátých letech a aktivně, tedy coby trenér, se mu přestal věnovat teprve před dvěma roky. Dodnes ale na zápasech áčka, nebo i mládežnických chybí jen výjimečně.

„Ragby mě strašně bavilo a utvářelo mě i jako člověka. A nejen mě, ale i kamarády a spoluhráče. Byla to pro nás doslova škola, filozofie života. Nechci mentorovat nebo poučovat a nemá smysl ani nějak srovnávat, protože ta doba je naprosto jiná, ale stejně si myslím, že něco z toho našeho přístupu k ragby současné mladé generaci trochu chybí. My jsme to tehdy hráli vyloženě jako kolektiv a srdcaři. Měli jsme sice velké individuality, ale to hlavní, proč se vyhrávalo, byla parta. Šli jsme na plac s tím, že musíme za každou cenu vyhrát. I když jsme i my někdy mezi sebou měli nějaké »drobné«, tak to na place šlo naprosto stranou. Milovali jsme balón a uměli si s ním pohrát na trénincích i v zápasech. Přitom na hřišti jsme se maximálně navzájem podporovali, tohle dnes tak moc nevidím. Ale, jak jsem řekl, ta doba je jiná…“ zavzpomínal oslavenec.

Těch vzpomínek by bylo na »bibli«, knihu o stovkách stránek. Připomíná, že mezi ragbyovou elitu se Vyškov probojovával velice těžce. Po prvním postupu se šlo hned zpátky do II. ligy.

„Už přesně nevím kolik roků to trvalo, než jsme se do nejvyšší soutěže dostali a zabydleli se v ní. Možná čtyři pět, kdy se pendlovalo nahoru – dolů. Já jsem potom stihl tři tituly a už jsem se pomalu začal učit trenérskému »řemeslu«. Když se z vojny vrátili Karel Berka, Mrazčínský a další výborní kluci, tak se tady vytvořila mimořádně velká konkurence. Prakticky tu byly dva výborné týmy. Já jsem se přesunul do béčka a začal dělat asistenta trenéra u juniorů, které jsem pak převzal jako hlavní trenér,“ dodal.

U mládeže pak vydržel přes pětačtyřicet let. V klubu prostřídal prakticky všechny kategorie a několik let byl trenérem juniorské reprezentace. S mladým nároďákem se podíval do Francie, Anglie, Wallesu a ujišťuje, že pro něho, ale hlavně kluky to byla nejen velká škola ragby, ale i mimořádná životní zkušenost. Ještě nedávno vedl mladší žáčky a dá se říct, že jeho »rukama« v nějakém období prošli všichni současní hráči áčka a většina jejich předchůdců.

Ani jako trojnásobný mistr republiky nikdy nedostal pozvánku do reprezentace. Nelituje a naopak zdůrazňuje, že jedním důvodem proč, je vlastně on sám. Jeho emocionální vztah ve klubu a Vyškovu, klubový patriotismus.

„Já jsem byl Vyškovák za každou cenu, klub pro mě byl víc než reprezentace. Tehdy se nikomu mezi Pražákama nedýchalo moc dobře, bylo těžké se s tím jejich přístupem nějak srovnat. Já přiznávám, že jsem to neuměl, nechtěl jsem ustoupit z toho svého. Nebo získat takový respekt jako třeba Karel Berka. Ten s něma dokázal »vyběhnout«, držet si je od těla. Ale nebyl jsem tom sám, takových lidí bylo dost, ale doopravdy, tohle mě nějak netrápí. I tak jsem s ragby prožil nádherné chvíle. A moc mě těší, že mně to kluci pořád vracejí. Pořád si s nimi mám co říct a cítím, že mě berou vážně. Já jsem jim vždycky zdůrazňoval: kluci, když chcete něco vyhrát, tak se musíte nadřít. To není zadarmo, nebo že by vám to spadlo z nebe. Musíte víc odevzdat sebe a ono se vám to vrátí,“ přidal i v současnosti platnou radu.