Již v roce 1981 přešel do tehdejšího Střediska vrcholového sportu mládeže Zbrojovky Brno, začal hrát celostátní dorosteneckou ligu a záhy také v kádru prvoligového týmu mužů. Prostě vždy dobře věděl, komu vděčí za start kariéry. „Všestranné základy jsem dostal v mládí na vyškovském stadionu a proto jsem mohl jít velmi rychle výkonnostně nahoru,“ říká.

V Brně také absolvoval gymnázium a v roce 1982 byl přijat na Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině. S tím samozřejmě souvisela i nutná změna jeho sportovního působiště. Přestoupil tak do tamního prvoligového basketbalového týmu, kde odehrál úspěšné čtyři roky.

V roce 1986 po dokončení studia si odskočil na vojnu a kam jinam než do prvoligového týmu Rudé Hvězdy Pardubice.

Po skončení vojenské služby přestoupil do Baníku Handlová, kde opět hrál první basketbalovou ligu a ani studijní záležitost nenechal stranou. Nastoupil na svou v pořadí druhou Vysokou školu ekonomickou v Bratislavě, obor zahraniční obchod. „Basket je hra vysokoškoláků,“ vysvětluje. Zároveň ale dodává, že při tomto odvětví nejde jen o dostatek volného času či dostatečnou výšku postavy. „
Podle mě je nutná i dostatečná inteligence. Moderní košíková je založená na celé řadě signálů. Jen týmy v americké NBA jich v průběhu zápasu používají velké množství, a to vyžaduje od hráčů dostatek chytrosti,“ uvedl.

V době rozdělení Československa, kdy se tvořily nové národní týmy obou zemí podle toho, kdo v té době za jaký klub hrál, byl v roce 1991 členem reprezentačního týmu Slovenska.

Od roku 1992 si ještě jednu sezónu zahrál národní ligu za Žiar nad Hronom, ale to již pomalu končil sportovní kariéru a začal se zabývat obchodní sférou.

Začínal jako obchodní ředitel velkých firem jak na Slovensku, tak i v České republice. V letech 1995 až 1997 zkusil ve Vyškově i podnikat, ale po tomto nelehkém období se opět vrátil do prostředí mezinárodních potravinových společností. V současné době pracuje jako zástupce viceprezidenta společnosti, zabývající se oblastí automobilů.

Společně s manželkou Evou bydlí v Dědicích a vychovávají dvě dcery Evu a Lucii. Lucie také začíná po vzoru svých rodičů a díky svému mimořádnému talentu úspěšně nahlíží do tajů atletiky. Její sestra Eva ji v tomto drží společně s rodiči palce.

U Petra Galatíka je vidět zářný příklad, jak se velmi úspěšný sportovec dokáže prosadit i ve své další životní etapě a po ukončení sportovní kariéry nastartovat stejně skvěle i pracovní kariéru.

Zdeněk Smutný