Trochu smutný byl letošní trenérský rok Čestmíra Lusky a jeho vyškovských volejbalistů. Přinesl malé radosti a velké zklamání. Ovšem obavy, že by čerstvý sedmdesátník nevěděl, jak zase v hale Za Parkem navázat na poslední roky a začít pracovat na nápravě, to si snad ani nikdo nemyslel. Jeho svěřenci jsou před jarními odvetami třetí za brněnskými Žabovřesky a Lokomotivou-Ingstav.

Je za námi vyškovský volejbalový podzim v krajském přeboru. Jak ho hodnotíte?

Z jedné strany jsme moc rádi, že se podařilo dát dohromady mančaft, abychom mohli v klidu hrát. Měli jsme obavy, že po tom, co se nepovedla baráž a pád do přeboru byl neodvratný, nás bude málo. To je to dobré, ale je tu i to špatné. Nelíbí se mi, že se nedaří dodržovat tréninkovou morálku, jsme s tím na štíru, to by se mělo zlepšit.

A co herně?

Tam jsme se dost přizpůsobili soutěži. Slevili jsme podvědomě z toho svého ligového standardu. Kdyby se nám podařilo i dál držet druholigovou úroveň, byli bychom výš. Ale vychází to z těch tréninků, výpadky jsou cítit.

Vzpomenete si ještě někdy na ligový zmar jak v posledním zápase soutěže, tak v nepovedené baráži?

Už jsme to vstřebali, ale nejde to úplně. Vždycky to budete mít před očima a bude vás to hrozně mrzet. Zvlášť, když víte, že teď do toho tihle hráči můžou těžko dát tolik, aby se usilovalo o návrat. Těm mladším se pořád nedaří nastartovat týmový elán a drát se nahoru.

Takže postup a tím i ligový návrat se teď ve Vyškově neřeší?

No, ani ne. Teda nemyslete si, že by to každého z nás nenapadlo, ale přišla do toho ještě zranění, ať už to byl syn Tomáš nebo Petr Muzikář a další. Vypomohli jsme si aspoň na pár zápasů Milanem Řezníčkem, co s námi ještě předloni hrával a teď trénuje ženy v Moravské Slávii. Je na soupisce, tak ho můžeme využít.

Další staronovou tváří na palubovce byl Miroslav Bělohlávek. Co ten?

Je to hodně zkušený kvalitní hráč, jen dlouho nehrál. Slíbil, že když to půjde a bude moci, pomůže nám. A jak slíbil, tak dělá. Aspoň takhle na dálku díky.

Která podzimní porážka nejvíc mrzí?

No, to byl druhý zápas s Ingstavem, mohlo to být zajímavější, takhle máme deset bodů ztráty a to je hodně. A taky nebyl jsem v Letovicích, tam se jelo s tím, že se něco uhraje, a dvakrát se prohrálo. Všichni říkali, že domácím to šlapalo a dařilo se skvěle. A nezvládli jsme to ani s Žabovřesky, stejný případ jako Lokomotiva, může nás to mrzet.

Kde to momentálně v týmu skřípe nejvíce?

Pokud nechcete slyšet vyloženě post, pak řeknu tréninky. Nejsme schopni se scházet v počtu, v jakém by bylo potřeba. Kdyby tréninková morálka byla stejná jako loni, byly bychom určitě výš, herně i postavením v tabulce. Když se body počítají tím novým způsobem, ztráta naroste strašně rychle.

Na podzim jste vyzkoušeli variantu společných tréninků s Dědickými. To se tedy neujalo?

Nápad to rozhodně nebyl špatný, ale těžko říct, jestli to funguje, jak jsme si mysleli. Musíme se teď sejít a vyhodnotit to. Uvidíme, jestli v tom budeme pokračovat. Sejdeme se po Novém roce a něco s tím uděláme.

Trenér volejbalistů Vyškova Čestmír Luska.Neuvažovali jste o tom, že byste spojili týmy nadobro?

Už jsem dostal moře dotazů na toto téma. Ale hlavně Dědičtí mají určitou skupinu patriotů. A přitom provázanost mezi námi je velká, třeba i Zoltán Muranyi. Kdyby se tam nevrátil, měli bychom na jaře určitě pár setů navíc a pokračovali bychom v lize. On na tom svém postu dělá hodně.

Mimochodem s dědickým Sokolem jste navíc po letech opět zažili derby. A vítězné. Jaké to bylo?

Zajímavé, to je vždycky něco zvláštního. Musím se přiznat, že na prvním zápase jsem nebyl, přijel jsem až na odvetu. Ale co jsem viděl i slyšel, domácím se moc nedařilo, jestli v tom hrál roli psychický tlak, těžko říct. Možná si slibovali víc, my zahráli normálně, běžná hra stačila.

Zápas Vyškov versus Dědice přitahoval i větší divácký zájem. Jinak ale od jara klesl, že?

Ano, opadlo to, těžko se divit. Na druhou ligu se chodí jinak než na krajský přebor. Ale věrní skalní stále chodí, děkujeme jim. Zájem však šel trochu dolů.

Které podzimní dvojutkání se naopak povedlo podle vašich představ?

Musím se přiznat, že podle mých představ žádné. Je to ale tím, že člověk byl zvyklý na jinou ligovou úroveň, někteří soupeři tady v kraji, to není herně nic moc. Byla tam i vyrovnaná utkání s těmi slabšími, ale to bylo naší chybou, celková hra nám prostě spadla dolů. I těmi zraněními, kromě jmenovaných laboroval s lýtkem i Martin Kříž, trápili nás zdravotní neduhy. Pak ty výpadky na tréninku a spoléhat se na mladé, pořád se nám nedaří, aby věnovali volejbalu tolik, kolik by si to zasloužilo.

Co s tou tréninkovou morálkou lze udělat?

Prostě si to říkat a snažit se to zlepšit. Měli jsme teď po podzimu sezení, domluvili jsme se na nějaké variantě, aby se na tréninky chodilo víc. Ať se to trochu zlepší.

Poohlédnete se ve vánoční pauze po nějakých posilách nebo dál budete sahat jen do vlastních řad?

Hotoví hráči z venku, ti by byli potřeba, ale nevíme o nikom. Asi to závisí na kolektivu, je třeba se dát dohromady, aby se to dalo do kupy a mohli se zase dělat úspěchy. Z vlastních mladých řad nemáme špatné hráče, Musil, Chládek, Grošek a další, po studiích se vrátil Laďa Lžičař. Očekával jsem, že se tihle mladí dají do kupy a celé to potáhnou.

Co vaše mládež, dorůstají talenty?

To je ještě daleko, nejstarší je kategorie mladších žáků. Ještě musí přejít juniory, kadety, dost se toho může změnit. Teda je třeba říct, že tahle špatná situace není jen u nás, i krajský přebor juniorů se už několik let nehraje. Bývalo tam osm, deset mužstev, teď nula. Na okres to samé, chlapecké týmy mají Bučovice, Holubice měly juniory, ti už přešli do mužů. Jinak nikde nic. Volejbal se nachází na divné uličce. Každý chce hned úspěchy, volejbal je technicky náročná hra, chvíli trvá, než se to zvládne. A právě ta trpělivost často chybí.

Letos jste oslavil krásné jubileum. Za všechny, kdo mají rádi vyškovský volejbal, upřímně gratulujeme…

Děkuji moc. Je to moc hezké, že u volejbalu pořád můžu být. Ale pomalu bych chtěl předat veslo mladším. Petr Muzikář s Tomášem Luskou si dělají trenérskou trojku třídu, už jsme se tak nějak domluvili, že jeden trénink si povedou sami, jen to není jednoduché, když se takhle špatně scházíme. Já měl celou kariéru na starosti i mládež, ale na to vedení mužů už máme i jiné, kteří by to zvládli.

Trenér volejbalistů Vyškova Čestmír Luska.Zastavme se u vaší veleúspěšné kariéry. Přiblížíte nám ji?

Jako úplně od začátku? Dobře, hrával jsem před vojnou fotbal a hokej (smích – pozn. red.). Vážně, pak jsem narukoval do Kolína a za Duklu tam hrál volejbal. Hráli tam velké osobnosti té doby, trénovalo se dvoufázově, já se tam nachomýtl a dalo mi to strašně moc.

A co vyškovský volejbal?

S ním jsem začal po vojně a zůstal jsem u něho padesát let. Byla tu skvělá parta a zažili jsme i velké úspěchy. Do druhé ligy jsme se poprvé podívali myslím v roce 1977, dal jsem se dohromady s trenérem Procházkou. Postup byla tehdy velká sláva, podařilo se nám to jako prvním na okrese. Pak jsme z ní padali a zase se vraceli, ta poslední štace bylo čtvrté účinkování. Ale i v novodobé historii jsme měli skvělé generace, třeba na začátku nového století jsme byli ve druhé lize dokonce druzí.

Nenapadlo vás někdy jít trénovat jinam?

Jsem patriot, neodešel bych. Navíc jsem tady měl zaměstnání, nikam mě to netáhlo. Před pětadvaceti lety jsem si udělal trenérskou dvojku třídu, a ačkoli jsem ještě hrál, už jsem měl na starosti mládež. Bavilo mě to, nebyl důvod proč chodit jinam.

A jako hráč jste působil jen v Kolíně a Vyškově?

Ne, to ne. Byl jsem asi dva roky ve Slavkově a s dalšíma klukama jsme pak přestoupili do Vyškova. Zrovna se vrátil z vojny i Petr Kusala, Standa Novotný, co tam hrál druhou ligu, a tak dále. Dalo se tady dohromady výborné mužstvo, z něhož pak vyplynuly i ty historické úspěchy.

Volejbal Vyškov

Muži

Hlavní trenér: Čestmír Luska (narozen 19. září 1942)

Soutěž: krajský přebor I. třídy