Česká výprava vybojovala v Paříži pět medailí - tři zlaté a dvě bronzové. Je to málo? Někteří favorité neuspěli, ale je otázkou, co brát jako zklamání? Takové situace ke sportu i na nejvyšší úrovni patří. A každý trenér řekne, že bez proher a zklamání nemůže za čas dojít k překvapení a posunu na pověstný piedestal.

Své by o tom mohl vyprávět zlatý kanoista Martin Fuksa. Aby se prosadil pod pěti kruhy, musel v dlouhém období, kdy na šampionátech sbíral medaile jako houby po dešti, vydržet až do Paříže. Jeho kajakářský kolega Josef Dostál sice na jezeře ve Vaires-sur-Marne získal už pátou olympijskou medaili, ale poprvé měla zlatý lesk.

A oštěpařka Nikola Ogrodníková? S ní se na cenný kov vůbec nepočítalo. Jenže v pravý čas zmobilizovala fyzické a psychické síly a nedbala na řeči, že bez trenéra nemá šanci na slušný výsledek. Svéhlavá blondýnka všem dokázala, že je možné jít vlastní cestou.

Sportovec si musí namíchat správný koktejl

Mimochodem zabránila tomu, aby česká (a dříve československá atletika) zůstala poprvé od OH 1936 v Berlíně bez cenného kovu. Zároveň jako zástupkyně nejúspěšnější tuzemské disciplíny protáhla skvělou medailovou bilanci, která v hodu oštěpem trvá bez přerušení od roku 2008.

Avšak dobrat se kýženého olympijského cíle, kde ze všech stran působí neuvěřitelný tlak, není pro každého. Ve světě se čím dál víc prosazuje příprava s mentálními kouči. V Česku je však tento fenomén stále spíš minoritní záležitostí.

„Zájem vzrůstá, ale v porovnání se zeměmi jako jsou Kanada, USA, Anglie, Nizozemsko nebo třeba Austrálie, kde je sportovní psychologie na vysoké úrovni, jsme stále dost pozadu,“ prozradila Deníku Kateřina Vejvodová, která působí jako mentální kouč.

Její kolega Jan Mühlfeit odhaduje, že služby sportovních psychologů využívá na reprezentační úrovni zhruba třicet až čtyřicet procent českých sportovců.

„Není to příliš běžné, ale každý by si měl uvědomit, že se jedná o sportovní výkon. Jedna fyzická bitva se odehrává na závodišti a druhá chemická v hlavě,“ zmínil expert, který se přímo v Paříži staral například o ideální rozpoložení bronzového týmu kordistů a Josefa Dostála.

„Jde o to, jaký si sportovec namíchá hormonální koktejl. Takový stav se odvíjí od dechu a podle toho, jak je nastavená mysl. Z toho se generují hormony, které pak člověka buď dovedou k úspěchu, anebo převáží kortizol, který výkon snižuje,“ vysvětlil.

Sportovci odjíždějí na vrcholnou akci s určitým očekáváním. Před ní byli obvykle ve formě, ale pak nečekaně dojde k selhání. „Těžko někoho hodnotit podle medaile. Člověka nedefinuje jedna olympiáda, ale jeho průběžné výkony. To že někdo neuspěje, se prostě stane. Jak se říká, i mistr tesař se někdy může utnout,“ vzal si na pomoc pořekadlo.

Z nezdarů kolegů si nikdo těžkou hlavu nedělá

Podle Kateřiny Vejvodové umějí někteří sportovci s očekáváním lépe pracovat než jiní. „Zásadní je připravovat je na tlak, který mohou při vrcholných událostech z různých stran pociťovat,“ líčila.

„Psychické rozpoložení sportovců i jejich výkon může významně ovlivnit zvýšená pozornost médií, a to zvlášť ve chvílích, kdy nevědí, jak s tlakem naložit. Ovšem ten, kdo projde dobrým mentálním tréninkem, by měl umět očekávání zpracovávat a zbytečně mu nevěnovat pozornost,“ prohlásila.

Na OH v prvním týdny plynuly dny bez medaile. V polovině Češi získali dvě a než přišel drtivý finiš, byli zase týden na ‚suchu‘. Jednotlivé výpadky však na výkony dalších olympioniků nemohly mít vliv. „Osobně si myslím, že každý se soustředil na svůj výkon a nedělal si těžkou hlavu z toho, že česká výprava má menší počet medailí,“ zmínila.

„Takové věci, že někdo nedopadne podle prognóz, se nedají předvídat. Když je někdo v desítce, to je absolutní špička, a nemyslím, že by někoho svazovalo, že se celkově nedaří. Krásně to v závěru her dokázali Martin Fuksa a Pepa Dostál,“ poznamenal Jan Mühlfeit.

Obličej a řeč těla naznačují, jak se sportovec cítí

Někdy bývá na sportovci znát, v jakém stavu se nachází. U Jiřího Prskavce se před finále zdálo, že soustředí snad až moc. „Výraz v obličeji, řeč těla, pohyby… To všechno pravděpodobně naznačuje, jak se sportovec cítí. Nejprve je ale potřeba dotyčného dobře znát a vědět, jak se chová a vypadá v optimálním nastavení,“ uvedla Kateřina Vejvodová.

„Těžko říct. Nezdálo se mi, že by byl Jířa před startem v nějaké nepohodě. Na trati udělal nějaké chyby, což vodní slalom přináší,“ přemítal Muhlfeit. „Mírná nervozita je žádoucí. Je však potřeba, aby se vygenerovala adrenalinová špička, z níž se vytvoří endorfin, který pak žene sportovce dopředu. Ideální je být lehce nervózní a těšit se na závod.“

Svůj názor k nervozitě přidává i jeho kolegyně. „Technik, které ji mohou mírnit je víc. Patří mezi ně třeba práce s dechem, vizualizace, pozitivní vnitřní řeč nebo stanovení konkrétních cílů, které jsou zaměřeny na proces. Například, jak chci odjet svůj závod, nebo co udělám proto, aby byl můj výkon v daný moment co nejlepší.“

Olympijský program je složený z řady nesourodých sportů. Který je podle mentálních koučů nejtěžší z hlediska hlavy? „Určitě tenis a šerm. Tenis jsou mentální šachy, kde není dohráno, dokud na tabuli opravdu nesvítí konečné skóre,“ řekl Mühlfeit z vlastní zkušenosti.

„Obecně se dá říct, že na hlavu jsou náročné sporty, v nichž má člověk čas na přemýšlení - například golf, skok do výšky nebo do dálky. Zároveň i ty, kde jsou časté pauzy - tenis, beachvolejbal, lukostřelba nebo badminton. Ale také vytrvalostní sporty, kde je člověk ve výkonu dlouho a pracuje s bolestí - horská kola nebo triatlon,“ dodala Vejvodová.