Miloš Michálek byl u toho, když se začala psát slavná historie vyškovského ragby. V roce 1974 byl v sestavě mužstva, které získalo první mistrovský titul, když v rozhodujícím zápase porazilo Říčany 15:0. Dokonce je vedl jako kapitán, s páskou na rukávu nastupoval do zápasů deset let. Vyškováci v nejvyšší soutěži kralovali dalších sedm roků a následovníci této slavné generace pak do klubové vitríny přidali dalších šest zlatých medailí. Se čtrnácti tituly se Vyškov stal a je jednou z největších bašt československého a posléze i českého ragby.

„Měli jsme štěstí, že na začátku jsme trefili na takové osobnosti, jako byli inženýr Miroslav Cupák a profesor Bohumil Janča. Ještě před tím to byl zakladatel profesor Rynágl. Ti nás zaujali natolik, že jsme ragby brali jako sport snů a opravdu jsme si je zamilovali. Ale učili jsme se od píky, sehnat nějaké větší informace o evropském nebo světovém ragby tehdy bylo hodně těžké. Já jsem začal hrát v šedesátých letech a v podstatě jsem přestal až předloni, když jsem definitivně skončil s trénováním. Ragby mě strašně bavilo a utvářelo mě i jako člověka. A nejen mě, ale i kamarády a spoluhráče. Byla to pro nás doslova škola, filozofie života. Za ty roky to bylo spousta jmen výborných hráčů a kamarádů. Osobně si myslím, že nejsilnější byla generace, když já už jsem pomalu končil. Devět kluků se tehdy vrátilo z vojny v Dukle Bohdaneč, kde se výkonnostně výrazně posunuli výš. Vybrat z nich nejlepší nemůžu a ani to nejde, ale třeba taková jména jako Karel Berka, Zdeněk Mrazčinský, Božek Sláma, Karel Ševčík, Zdenek Drnovský, František Veselý a určitě i ještě další by prostě zaznít měla,“ zavzpomínal bývalý československý reprezentant.

Dalším „razítkem“ pro oficiálním uvedení mezi vyškovské sportovní legendy je Michálkova trenérská činnost. S ní začal v roce 1975 a uzavřel ji teprve před dvěma roky. Počítejte, bez pár měsíců to je pětačtyřicet let! Jsou v nich nejen klubové, ale i reprezentační záznamy. Juniory Československa vedl jako hlavní kouč čtyři roky. Doma ve Vyškově se svým kluky vybojoval osm titulů mistra republiky v řadě a další dva pak, když už se věnoval menším ragbistům a k juniorce si „odskočil“ jen na výpomoc…

„Když v ragby končil Bohuš Janča, požádal mě, abych to vzal po něm. Já už jsem se u něho trenéřině trochu učil, tak jsem do toho šel. Mnozí mně tehdy říkali, že těžko to můžu dotáhnout tam, kam on. Jenže my hned první rok ligu vyhráli a pak celkově osmkrát za sebou. Také seznam mých odchovanců by byl předlouhý. I těch vynikajících, jako třeba všichni tři bratři Kovářovi. Družstvo se vlastně každé dva roky měnilo, ale na výkonnosti a úspěších to nebylo znát,“ i po letech ocenil své svěřence nejen z pozice trenéra, ale i dlouholetého člena oddílového vedení.

V posledním trenérském období se Miloš Michálek věnoval ragbyovému potěru. Říká, že ta „šiška“ je ve Vyškově zakořeněná hodně hluboko, ale i tady že je cítit úbytek mládežníků, že děti dnes mají daleko větší okruh zájmů a jsou pohodlnější. Důvodem k ukončení činnosti to ale nebylo. Aktuálně nejmladšímu členu vyškovské sportovní Síně slávy je sedmasedmdesát let a jak říká, ucítil „v kostech“ čas odejít.

„Poradit bych určitě ještě uměl a rád to udělám, když o to bude zájem, ale čas nezastavíš. Vždyť jsem ragby hrál, trénoval nebo funcionařil skoro šedesát let. Člověk by měl sám poznat, kdy odejít. Já jsem, tedy skončil, ale z ragby určitě neodcházím,“ ujistil, že v ochozech, až se zase začne hrát, ho potkáte na zápasech mužů i jejich mladších a nejmladších kolegů a kolegyň.