V minulosti ukazoval záda soupeřům v mládežnických kategoriích, teď předvádí souboje s hvězdami motosportu. O tom, že patnáctiletý Karel Májek je už spoustu let velkým sportovním talentem Vyškovska, nikdo nepochybuje. Zvlášť, když v srpnu už nakoukl v Brně i do seriálu světového mistrovství. Jak prožíval tento závod, jak si vede v celé sezoně a další podrobnosti prozradil sám jezdec.

 

Můžeš v krátkosti shrnout tvoje několikaleté působení v závodech minibiků?
Začal jsem v šesti letech, chtěl jsem dělat nějaké odvětví motosportu. A minibiky jsou nejlepší škola, nejlepší příprava na to, jezdit na motorkách na velkých akcích.

 

Jak se ti v té době vedlo, jakých úspěchů jsi dosáhl?
Účastnil jsem se závodů, které se počítaly celkem do tří různých mistrovství, a to České republiky, Rakouska a od roku dva tisíce tři i Evropské unie. Skončil jsem v celkovém hodnocení často na stupních vítězů a mám i mistrovské tituly. To vše bylo v juniorské kategorii A a B.

Jak a kdy jsi došel k rozhodnutí přejít na motocykly?
V říjnu před dvěma roky jsem na zapůjčeném stroji o obsahu sto pětadvacet kubických centimetrů seděl poprvé v životě. Má první věta, když jsem sesedl, zněla: Super, na tom chci závodit. Chci poděkovat za jeho ochotu, že jsem si to mohl vyzkoušet. Jestli můžu, chci poděkovat Pavlu Roháčovi, ten mi motorku půjčil. Navíc minibiky nejsou věkově omezeny, ale odejít v těch dvanácti letech, to je myslím tak akorát.

Takže tento druh stroje tě očividně upoutal. Co bylo potřeba pro získání možnosti pravidelného závodění?
Brněnský klub AMK rozhodl o tom, že mi za získání titulu českého mistra v minibicích zakoupí motocykl Honda 125 RS jako vybranému talentu. Na motorce jsem odjel spoustu akcí a v českém mistrovství jsem skončil na osmém místě.

Na posledním závodě v Maďarsku si mě potom vybrali z jiného klubu, a to FGR 07 Team, ačkoli jsem tam paradoxně upadnul. Ti mi půjčili motorku na jediný poslední závod, zřejmě mě testovali, a já v Brně skončil třetí. Nic tak už nebránilo tomu, abych u nich působil nastálo.

Na motorce tak jezdíš už druhým rokem. Jak si třeba letos vedeš?
Celkově se v Mistrovství České republiky dospělých pohybuji mezi třetí a čtvrtou příčkou a v kategorii juniorů mi patří třetí místo. V dílčích závodech jsem sice ještě nevyhrál, ale na stupních vítězů jsem stál už pětkrát.

Před pár týdny jsi absolvoval největší závod své kariéry, brněnskou Grand Prix. Jaká byla peripetie, abys tam mohl startovat?
Šéf mého týmu zažádal o divokou kartu pro tento podnik. Ta žádost se posílá až do Španělska na motocyklový svaz, dále do Itálie a samozřejmě na svaz do Prahy. Takoví zájemci jako já jsme byli čtyři a já jsem uspěl.

Můžeš popsat pocit, když ses dozvěděl, že pojedeš něco takhle významného? Kdy jsi začal být nervózní?Prvním pocitem bylo překvapení. To samozřejmě brzy vystřídala obrovská radost. Byl jsem hrozně šťastný. Nervozita přišla až později. Až když jsme dojeli na závody. První den, když jsem spadl, tak jsem usnul až ve dvě. Dovedu si říct, co bylo špatně. Probíráme to s týmem.

Měl jsi nějaký cíl do kvalifikace? Určitě.
V první řadě jsem chtěl zajet dobrý výkon a samozřejmě se kvalifikovat. A to se podařilo. Hlavně jsem taky cítil zlepšení oproti úvodním tréninkům.

Závod hodnotíš jak? Už zřejmě všichni ví, že jsi ho nedokončil kvůli technickým potížím….
Je to tak. Dobře jsem odstartoval. V první zatáčce jsem udělal chybu. Tak jsem si říkal, že bude lepší ze začátku jet pomaleji, abych nespadl. V dalších kolech se mi podařilo předjet dva soupeře a v tom motorka přestala jet. Myslel jsem si, že i s problémy se pokusím dojet, ale bohužel to nešlo.

Takže když se ohlédneš za brněnskou akcí, převládá zklamání?
To ne, v žádném případě. Je jasné, že ze začátku mě to mrzelo, že jsem nedojel, ale pak jsem se s tím rychle vyrovnal. Povzbuzovalo mě strašně moc fanoušků, vzpomínky mám moc příjemné. Určitě je zajímavé vědět, jak tě braly hvězdy typu Lukáše Peška, Pasiniho, Talmaciho a jiných.

Je to přátelské, nebo je cítit soutěžení?
Většinou je to pohodová atmosféra. Například s Lukášem se známe už dlouho, jsme kamarádi, žádná nevraživost neexistuje. No a s jezdci jiných zemí nejsme taky na nože. Teď je to už vtip, ale s Pasinim jsem se setkal, když mi najel do zadního kola.

Jaký je tvůj cíl pro tuto sezonu a sportovní sen?
Do konce soutěžního ročníku zbývají dva závody. Cílem je umístit se v českém mistrovství co nejlépe.

A sportovní sen?
To je těžké říct, ale rozhodně bych chtěl jezdit seriál světového mistrovství. Myslím, že jsem na dobré cestě k jeho splnění.