Müller: Mistrovství světa je pro mě velká šance, ale možná i poslední

Zdeněk Vlach 19. 7. 2012

Vyškov - Bronzový medailista z českého šampionátu dvojic. Jako opora Modřic vítěz základní části extraligy a jasný aspirant na obhajobu loňského titulu. A reprezentace? Kapitán českého národního týmu na světovém poháru a majitel nominace na prosincový světový šampionát v Česku. Taková je sportovní vizitka Martina Müllera za první pololetí roku 2012.

Sedmadvacetiletý vyškovský nohejbalista se ji po letním odpočinku pokusí ještě vyšperkovat.

Nohejbalový rok jste začal už v únoru návratem do reprezentace, třetím místem při světovém poháru. To bylo asi velké povzbuzení?

Určitě bylo. Kvůli zranění jsem z národního výběru vypadl a tohle byl moc fajn návrat. Měl jsem docela formu, všechny zápasy dvojic jsem vyhrál a byl jsem se svým výkonem spokojený. Jako mužstvo jsme prohráli jen semifinále, takže z toho trochu zklamání bylo, ale za sebe to beru jako dobrý krok dopředu.

V minulosti vám podle vašich slov dělalo problém, že mezinárodní nohejbal se místo dvou dopadů hraje jen na jeden. To už tedy neplatí?

Platí, ale už je to lepší. Řekněme, že jsem si zvykl. Musel. Pořád mi to sice dělá problémy, ale když člověk chce fungovat v reprezentaci, nemá na výběr. Takže už je to prostě tak a čekat, že by se to mohlo změnit, je nesmysl.

Na světovém poháru jste vykonával dokonce funkci kapitána. Potěšilo to?

Samozřejmě, je to velká čest. Trenér nominoval hlavně mladé borce, aby si je vyzkoušel. A když se vybíral kapitán, zvolili mě jako nejstaršího nejzkušenějšího hráče. Kapitánem reprezentace je člověk třeba jednou za život, vychutnal jsem si to.

Pojďme k extralize. Zatím mají Modřice důvody k radosti, nic jiného než titul asi pro ně neexistuje?

Je to tak. Po základní části máme na kontě jen jedinou remízu se Šacungem, jinak jsme všechno vyhráli. Menší cíle než titul tak mít nemůžeme. Ale už před semifinále zůstáváme opatrní, hrajeme s Čelákovicemi a hlavně tam je to docela peklo. Loni jsme s nimi finále vybojovali, letos to snad bude stejné.

Proti vám se tak znovu postaví Jan Kaděra, kamarád a bývalý vyškovský spoluhráč…

Jo, jo, není to špatný hrát s ním i proti němu. Narazíme na sebe během zápasů určitě dost, ve dvojkách i trojkách. Dojde zase k velkému hecování, určitě se popíchneme nebo tak. Zůstane to ale na hřišti, až bude konec, dáme spolu zase pivko, vínko a vše bude v pohodě.

Takže bude z toho titul?

Stát se vždycky může cokoli, je to sport, hlavně finále se bude hrát na jeden zápas a špatný den může mít každý. Každopádně máme dobře našlápnuto, otázkou je, jak jednoduše přejdeme přes Čelákovice. A pak to bude Šacung nebo Vary, tam už si nevyberete.

Za sebou už letos máte i jeden vyloženě individuální úspěch, bronz z červnového mistrovství republiky dvojic. Spokojen nebo jste mířil výš?

No, protože to bylo na domácí půdě v Modřicích, chtěli jsme oba týmy na sto procent bednu. Jenže už ve čtvrtfinále jsme si naše béčko Pelikána s Mrákavou vylosovali do vzájemného zápasu. Porazili jsme je sice, ale tím padla ta možnost, že bychom měli medaili všichni. Navíc v semifinále nás s Pavlem Kopem doslova rozstříleli Doubrava s Holubem ze Šacungu. Přestali jsme hrát naši hru, a než jsme se rozkoukali, byl konec zápasu. Ale samozřejmě dobré, každá medaile z mistrovství je skvělá.

O třetí místo jste dokázali porazit slovenské borce ve vsetínském dresu Brtovského a Perúna, to je cenný skalp, ne?

Vrátili jsme se k naší hře, zvládli jsme první set a ve druhé soupeři skrečovali kvůli zranění. Ale tady nám pomohlo to, co mi v minulosti vadilo. Slováci totiž už hrají i doma na jeden dopad a hrát v Česku na dva trochu snižuje jejich sílu. Ještě se s tím tak nepopasovali, a tak jsme to dotáhli do vítězství. Sice celý den jsme soupeře doslova likvidovali a všechno zhatil jeden zápas, ale kdybychom byli čtvrtí, bylo by to ještě o dost smutnější.

Už roky hrajete v Modřicích a na šampionátech s Pavlem Kopem. Spolupráce bude pokračovat i do budoucnosti?

Pokud to půjde, tak ano. Je to sice na trenérovi, ale myslím, že ten nás rozhazovat nehodlá, jsme v klubu jednička na dvojice. Pavel je výborný blokař, spíš statický, takže ta lítačka v poli zbývá na mě, což mi naprosto vyhovuje.

V posledních letech váš sportovní vzestup zpomalovalo zranění. Už je vše v pořádku?

No, vrací se to. Měl jsem toho víc, ale ten největší problém je výron kotníku. Připomíná to trochu nekonečný příběh, je to už špatné, jsou tam výrůstky, dřív nebo později se to bude muset chirurgicky odstranit. Onehdy se mi to stalo znova, ale byla to otázka několika týdnů a byl jsem zpátky.

Co jsou tedy vaše nejbližší akce a cíle?

Je toho dost. Čeká nás semifinále extraligy, pak všichni doufáme, že také finále, dál republika trojic, uvidíme, co tam dokážeme. Do čtverky nejlepších bychom ale být chtěli. No a pak už trochu myslím i na světový šampionát.

Bude v České republice, dvojic, trojic i singlu. Cítíte to jako vaši velkou příležitost?

Velkou, a taky možná i poslední. Pokud chci něco urvat v reprezentaci, není na co čekat. Konkurence roste, tlačí se do ní mladší hráči, když to nevyjde teď, pak už těžko. Navíc moje časové možnosti se snižují. Byl jsem nominovaný do trojek spolu s Mrákavou, Doubravou a Pelikánem, to by byli super spoluhráči.

Takže to berete jako vrchol vaší kariéry?

Zcela jistě. Kdyby to klaplo a já si na tom mistrovství mohl zahrát, nechám na hřišti úplně všechno.