Jaké byly vaše bezprostřední pocity po vítězném finále?

Pro mě to bylo naprosto fantastické. Lidé vytvořili skvělou kulisu a my jsme si šampionát maximálně užili.

Stihli jste už zlaté medaile oslavit?

Trochu jsme už vítězství zapili. Všechno z nás spadlo, ale oslava byla přiměřená. (smích)

Česká reprezentace získala v Brně dvě zlata a jedno stříbro. Není škoda, že se nepovedlo vytvořit „zlatý hattrick"?

Měli jsme na vítězství ve dvojících spadeno, ale ve finále nerozhoduje, kdo je lepší. Je to o jedné dvojchybě. K výhře jsme měli našlápnuto dobře, ale ve druhém setu se Slováci chytli a udělali méně chyb, což je dostalo zpátky do hry. Po prvním na nich trochu ležela deka, ale ve třetím už jeli a těžko se zastavovali.

Vnímal jste domácí mistrovství světa jako svátek?

Pro mě osobně je velice těžké se do finální nominace vůbec dostat, protože konkurence v naší republice je obrovská. Projít mezi sedm vyvolených není nic jednoduchého. Tím spíš, že jsme hráli doma, jsem si užíval každý zápas. Pro mě to byl vrchol kariéry.

Fanoušků přišlo na finále tři tisíce a vyprodali halu. Vytvořili bouřlivou atmosféru?

Nic podobného jsem v nohejbale nezažil. Příznivci vytvořili takový kotel, že nebylo slyšet vlastního slova. Lidé nás celou dobu podporovali, nestalo se, že by pouze seděli a koukali se.

Mrzí vás, že jste do finálového duelu nezasáhl?

Až do semifinále jsme se s Kubou Pospíšilem vždy přidávali. Pokaždé začala naše hlavní sestava s Honzou Vankem, a kdyby se nedařilo, byli jsme připraveni do hry zasáhnout. Člověk by si rád zahrál, ale vzhledem k tomu, že vše fungovalo, nemá cenu nic měnit. Mrzí mě, že jsem nenastoupil, ale na druhou stranu je nohejbal týmová hra a mám radost, že jsem mohl být součástí mančaftu. Do hry jsem však zasáhl ve skupině, ve čtvrtfinále i semifinále.

Jak jste vlastně s nohejbalem začínal?

Přivedl mě k tomu bratr, který hrál za Vyškov, tak jsem začal kopat taky. Měl jsem štěstí, že si mě v sedmnácti letech vytáhl trenér do Modřic do juniorky. Po dvou letech jsem se vrátil do Vyškova, kde jsem strávil pět let. Po sestupu z první ligy si mě Modřice stáhly zpět a hraji zde už osm let. Úspěchy zatím sbíráme, každý rok se nám podařilo vyhrát nějakou trofej.

S Modřicemi jste získal titul mistrů České republiky v trojících a teď i zlato na světovém šampionátu. Považujete letošní sezonu za svoji nejúspěšnější?

Škoda jen, že nás v extralize vyřadily Karlovy Vary v semifinále a skončili jsme třetí. Myslím si, že nic většího v mojí kariéře už nepřijde. Za čtyři roky už si za reprezentaci asi nezahraji. Sezona byla dlouhá a člověk už je unavený, ne jak před deseti lety. Nechci dělat předčasné závěry, ale asi jsem odehrál jednu z posledních mezinárodních akcí.

Čeká vás po mistrovství světa nějaká přestávka?

Za tři týdny jedeme ještě na poslední mezinárodní turnaj a tím sezona skončí. V lednu pak začínám s tréninky na klubové úrovni a od dubna opět extraliga. Odpočinek nebude skoro žádný.

PATRIK EL-TALABÁNI