Nejlepší na jižní Moravě? Sportovec z Vyškova. Ale pozor, nejde o fotbal, ragby, nohejbal ani gymnastiku. Odpověď je velmi netradiční. Jezdectví, parkúr.
Městské barvy prosazuje už i v koňském světě teprve začínající talentovaná Lucie Jíšová z Vyškova, hájící barvy Ranče Čára. Před čtrnácti dny dominovala na mistrovství jihomoravské oblasti v kategorii dětí do čtrnácti let.

Nemůžeme začít jinak, než zeptat se na cestu, která tě dovedla ke koním?
Prsty v tom má moje máma. Ona sama jezdila devět roků, takže to mám v genech. Napřed mi o těchto krásných zvířatech vyprávěla a mně se to moc líbilo. V desíti letech jsem pak k nim začala chodit taky a strašně mě to chytlo.

Jezdectví je v této době pořád nezvyklý sport. Proč sis vybrala zrovna toto odvětví a dělala jsi třeba i něco jiného?
Můj první sport to není. S nástupem do školy jsem začínala s gymnastikou u oddílu Trasko Vyškov. A když jsem pak chodila i ke koním, časově to už moc nešlo. Proto jsem si musela vybrat a rozhodnutí nebylo moc složité. Mezitím jsem ještě zkoušela i střílet ze vzduchovky v Domě dětí a mládeže. Jsem ale ráda, že to dopadlo takhle.

Říkala jsi, že gymnastiku a koně skloubit nešlo. Tvůj sport musí zabrat spoustu času, že?
Je to pravda, chodím na ranč každý den po škole a jsem tam tak čtyři až pět hodin. Na všechno ostatní je málo času. Učení se ještě trochu zvládá, ale jiné koníčky už nemám. Ale víte co, nemrzí mě to. Nic mi nevadí, hlavně že mám koně.

Sportovci mají kříž i s životosprávou. Platí to i pro jezdectví?
Já to zatím jako problém nevnímám. Hlídat si postavu musí hlavně žokejové u dostihů, tam je větší váha handicapem. Já se zaměřuji na parkúr, je pro mě osobně zábavnější a tady počet kilogramů až zas tak hlavní není. A navíc i kdyby, mně by to asi zase tak nevadilo.

Zřejmě to není tak, že by člověk hned naplno jezdil či závodil?
To rozhodně ne. Vždycky se začíná hlavně prací, staráním se o koně, k projížďkám dochází jen občas. Závodění přichází až později, u mě až po třech letech. Licenci jsem udělala až letos na jaře.

Pojďme k tvému čtyřnohému sportovnímu partnerovi…
Když jsem začala, měla jsem jednoho rekreačního koně. Teď je mým miláčkem osmiletý valach jménem Targo 3. Je to ideální kůň pro začínající jezdce, profesor, který nováčka naučí základy a u mě to bylo stejné. Začátky s ním nebyly jednoduché, sem tam jsme se tak trochu nedomluvili, ale jak si začnete oboustranně věřit, je to v pohodě. Jezdila jsem už i jiné koně, třeba mistrovství jsem vyhrála na Cinemě.

Nakousla jsi tvůj poslední pro tebe tolik skvělý závod. Můžeš nám říct, o co šlo?
Jasně, šlo o Mistrovství jihomoravské oblasti v par– kúrovém skákání pro rok 2008. Odehrálo se první červnový víkend v Mikulově a já soutěžila v kategorii do čtrnácti let. Měla jsem devět soupeřek a podařilo se mi je všechny porazit.

Zvláštností výsledků ale je, že kromě titulu jsi získala i pozici druhé vicemistryně. Jak se tohle přihodí?
V pravidlech je, že každá holka může jet dva koně. A protože došlo k tomu, že původní jezdkyně Cinemy ji nemohla jet, využila jsem toho. S ní jsem v neděli v hlavním závodě bez jediné chyby vyhrála, s Targem jsem byla třetí. Takže totální spokojenost.

A co pocity? Bylo to první vítězství?
Přesně tak, první. Už jsem závodila na oficiálních závodech v Brně Soběšicích, ale tam se mi moc nedařilo. Když jsem vyhrála jižní Moravu, nedocházelo mi, že je to tak super. Mám z toho samozřejmě radost, velkou, ale jdeme dál. Příští rok mi bude čtrnáct let, takže mě čeká stejná kategorie a můžu zase vyhrát.

A co další cíle a sny… Láká tě třeba republikové mistrovství, mezinárodní šampionáty, nebo dokonce i případná olympijská účast? Máš v tomhle třeba i nějaký vzor?
České mistrovství bude někdy o prázdninách, ráda to tam zkusím. Ale zatím nějaké velké plány vůbec nemám. Chci se zlepšovat a uvidíme, jak se to vyvrbí, kam až to dotáhnem, kam až to půjde. Chceme zvýšit výšku překážek, zatím jsme na sto pětadvaceti centimetrech. A pokud jde o vzor, na to já moc nejsem. Ale pokud chcete slyšet jméno, tak je to můj trenér Martin Štěrba.

Tak přeji hodně štěstí. Chtěla bys něco dodat na závěr?
Určitě ano, musím za všechno moc a moc poděkovat hlavně rodičům. Všechno je to jejich zásluha. To, že dělám tento sport, je na ně velký finanční nápor. Doprava, auto, kůň, sedlo, to musí zaplatit, bez nich by to prostě nešlo. Snad jim to vrátím tím, že se mi bude dařit a oni z toho budou mít velkou radost.