Začněme s vaší osobou. Jste nejen kouč, ale sám judo aktivně děláte. Jak jste se k němu a potažmo i samotnému trenérství dostal?
Začal jsem dělat judo asi v devíti nebo desíti letech. Tomuto odvětví jsem se věnoval do vojny, pak přišla pauza. Poté, co přišli do oddílu moji synové, tak jsem s nimi začal cvičit. Udělal jsem si kurz trenéra a dělám to doposud.

Příprava judistů je jistě náročná. Co všechno zahrnují tréninky?
My trénujeme třikrát týdně. Příprava se zaměřuje podle toho, v jakém soutěžním období zrovna jsme. Zásady trénování jsou dané fyzickou, motorickou, technickou, taktickou a vytrvalostní částí. Dětem dělá nejvíc problém asi ta motorická část, protože nemají základy běžných pohybových návyků. Trvá jim pak delší dobu, než si tuto oblast osvojí. Je to individuální, každý zvládá lépe něco jiného. Musíme je naučit hlavně předepsané techniky, ale pak se zaměřujeme na to, co jim jde. Judo je velmi náročné, ale jako jeden z mála sportů je možné ho trénovat již od tří let až do stáří.

Existují nějaké zásady, které by měl správný judista vždycky dodržovat?
Ano jistě, to vychází z každého podobného sportu. Patří sem zásada cti, poctivosti, obětování, formování osobnosti, což je velmi významná složka. Někdy s tím mají děti problémy, protože to není dnes už tak běžné. Jde o to chovat se správně nejen v tělocvičně, ale i mimo ni. Nesmí zneužívat to, co umí.

Kolik členů má v současné době dědický oddíl?
Máme padesát tři členů, od nejmladších dětí až po dospělé a veterány. Nejmladší děti mají kolem sedmi osmi let.

Je zájem ze strany mladých o tento sport, pokud srovnáte dnešek s dobou třeba před deseti lety?
Děti mají dnes mnohem víc zájmových možností než dřív. Navíc sportovní aktivity nejsou v žebříčku hodnot tak ceněné, jak tomu bývalo. Všeobecně nejen o judo, ale o sport jako takový zájem klesá. Také působí faktor přechodu starších žáků do dorostenců, kdy dochází k osmdesátiprocentnímu úbytku členů. Tuto mezeru chceme vyplnit.

Co myslíte, že se hochům, ale i dívkám, které se judu věnují, na tomto sportu líbí?
Tak určitě je to vidina bojových umění jako taková. Judo je kamarádské, navazují se tu přátelské vztahy, děti většinou cvičí ve dvojici. Judo dokáží dělat psychicky odolnější jedinci. Rozvíjí u dětí jejich přirozený vývoj, kdy touží po pohybu.

Konec roku se blíží. Co všechno mají letos dědičtí judisté za sebou?
Jezdili jsme na velké ceny do zahraničí, do Rakouska, na Slovensko, do Polska, což jsou mezinárodní soutěže. Účastníme se akcí od nejnižších až po nejvyšší v republice. Naši členové hostovali v různých družstvech na šampionátu republiky, dospělí hostují v prvoligovém družstvu. Naše úsilí směřujeme hlavně na mistrovství jako na nejvyšší vrchol sezony, který je pro nás důležitý.

Čekají vás do konce roku ještě nějaké sportovní soutěže?
Ano, tady ve Vyškově se uskuteční čtrnáctého prosince přebor Moravy nejmladších dětí. Zítra zamíří smíšené družstvo mladších a starších žáků do Ostravy, Lukáš Dvořák se chystá do Olomouce na mistrovství dorostenců. Koncem listopadu ještě proběhne vánoční turnaj v Mohelnici.

Mátě nějaká „želízka v ohni“? Kdo má podle vás dobře našlápnuto k solidním výkonům?

Určitě to je syn Lukáš Dvořák, dále Martin Gibala, Daniel Brázdil. To jsou ti nejvyspělejší, kteří objíždí nejlepší zápasy. Máme ale i spoustu dalších. Děti musí výkonnostně dorůst, děláme výběr podle kvality závodníků.

A vy jste letos někde soutěžil?
Byl jsem na Mistrovství České republiky veteránů, kde jsem obhájil loňské prvenství.

Jaké má klub TJ Sokol Dědice cíle do budoucna?
Letos jsme dosáhli velmi solidního umístění na republice, pohybujeme se na čtvrté či páté příčce, což je velký úspěch. Žáci mají dvě bronzové medaile, jednu zlatou, Bára Procházková byla v jednotlivcích čtvrtá v republice, naše družstvo mužů je třetí na Moravě. Pokud by se nám podařilo udržet současnou výkonnost, tak budeme rádi. Nato, že nemáme příliš ideální podmínky na trénink, jsme opravdu spokojení.