Toť vše, oč běží ve sportovním odvětví šestnáctiletého mládence z Ivanovic na Hané Radka Vrány. Závodí v disciplíně mezi lidmi dost nezvyklé, trojboji, v němž jde o to poradit si s co nejtěžší činkou lidově řečeno nad hlavou, na ramenou a pod sebou. Ivanovický talent sice trénuje jen pár let, ale ovoce své snahy už sklízí ve velkém. Získal titul českého a evropského šampióna a brousí si zuby i na ten světový. Vyškovský Deník člena klubu Power Břeclav pořádně vyzpovídal.

Neděláte zrovna typický sport. Kudy vedla vaše cesta k silovému trojboji?
Abych řekl pravdu, nebylo to tak, že bych v posilovně vyrůstal. Pořádně cvičit jsem začal až v patnácti letech, to jsem byl v prvním ročníku na gymplu. Zásluhu na mých začátcích má můj bratr, taky dělal tento sport a s velkolepými úspěchy. Jednoduše mě baví cvičení, to mě k tomu hodně zlákalo.

Kolik času celkově strávíte v posilovně?
O prázdninách to bylo horší, ale jinak chodívám třikrát týdně na hodinu a půl. Jinak je to před závodem, tam si udělám týden a půl pauzu, abych se zbytečně nevysiloval.

Pojďme vysvětlit, co je silový trojboj?
Je to zvláštní představení síly člověka. Skládá se ze tří disciplín, takzvaný dřep s činkou, benčpres a mrtvý tah, což je zvednutí naložené váhy do pasu při stoji s nataženýma rukama. Já mám nejraději dřep, je to totiž nejnáročnější. V poslední době jsem se ale nejvíc zlepšil právě v mrtvém tahu.

Přiblížíte průběh tréninku, je to jen o posilovně?
Ne, nestrávím tam všechen čas. Někdy je dobré, i když to není podmínka, dělat i nějaké doplňkové sporty, rád si zaplavu. No a pokud tedy jde o silový trojboj, snažím se o nějakou pestrost i v posilovně. Takže z toho trojboje každý den cvičím alespoň dvě disciplíny.

Kolik jste zvedl při každé disciplíně nejvíce?
Uvedl bych asi soutěžně uznané výkony, to je oficiální. Při dřepu jsem už zvládl sto sedmdesát kilogramů, můj bench press udolá devadesát kilo a mrtvým tahem zdolám sto pětasedmdesát kilo. Při zvedání vleže mě postihla stagnace, tam by to chtělo jít třeba až na sto deset. Snad vyhlídka do budoucna.

Zajímavé budou jistě vaše tělesné propozice a v jaké kategorii soutěžíte?
Měřím přesně sto pětasedmdesát centimetrů a závodím v kategorii do devadesáti kilo. Jsou i daleko menší závodníci a také velikáni, třeba jeden Belgičan má přes dva metry. Kromě váhy jsou i kategorie věkové. Já spadám do skupiny od patnácti do sedmnácti let. Do hlavních bojů Open mi chybí ještě tři kategorie.

Vaše kariéra zatím nemá dlouhého trvání, přesto jste se už dostal na vrchol. Jmenujte největší osobní úspěchy?
Skvělý je letošní rok. Jsem dvojnásobným mistrem Evropy, zvítězil jsem v květnu v Novém Boru a v červnu v Trnavě. Během roku můžete mít více titulů proto, že je více asociací, které je pořádají. Něco jako v boxu. Prvenství mám i z republikového březnového mistrovství v Trutnově. Vážím si toho strašně moc, jsem rád a těším se, že na mistrovství světa v Anglii, které je za dveřmi, opět něčeho dosáhnu, medaile nemusí viset tak vysoko.

Mění se příprava pár týdnů před šampionátem? Co třeba i váha a životospráva?
Jistě, je potřeba to tomu trochu přizpůsobit. Zvyšuji intenzitu, tedy tíhu činky, a naopak dělám méně opakování. Tím se připravujete na velkou zátěž. S větším opakováním by to bylo spíše na objem, ale příprava na akci musí být jiná. A životosprávu nějak úplně radikálně neřeším, jen lehce před závody. Jinak ale kalorie nepočítám, myslíte-li to tak.

Při silových sportech se nedá nezeptat na doping. Jaký máte náhled na ty, co si pomáhají zakázanými prostředky?
To je těžké, nebudu nikoho hanit, soudit či podobně. A pokud jde o mě, já k dobrému tréninku potřebuji čistou hlavu, ani mě nenapadlo, že bych něco bral. Obecně si pak myslím, že jsou sporty, kde je dopingu více.

Vyslovíte na závěr váš sportovní sen?
Těch cílů je trochu víc, ale mým vrcholem by zřejmě byla výhra na světovém mistrovství. Když to nevyjde letos, nevzdám se a zkusím to další rok. Samozřejmě důležité je se postupně zlepšovat v jednotlivých diciplínách.