Jak vás napadlo, že si necháte narůst knír?

No, začalo to v podstatě takovým hecem, že když už člověk tak nějak ustrne v té klasice, že vypadá třicet let stejně, tak hledá něco, co by změnil. A když jsem tedy knírek nechal narůst, prvotní reakce jsou takové, že to vypadá jako… To by se stejně vypíplo. (úsměv) Ve výsledku jsem to zhodnotil tak, že když je člověk dostatečně sebevědomý, aby si nechal narůst knír, má to docela pozitivní vliv i na sport.

Podpořili vás v tom kolegové?

Když to viděli zástupci olympijského týmu, překvapila mě jejich pozitivní reakce. A že by i chtěli, abych ho na té olympiádě měl, že to má takový správný swag. Nevím, jestli jsem to řekl správně. (Swag je styl vizáže – pozn. red.) Jsem už starší generace. Takže si ho tedy mám nechat a popravdě už jsem si na něho i docela zvykl. I žena říkala, že už si na něho zvykla. Uvidíme, třeba přinese štěstí.

Žena si musela zvyknout?

Nedostala v podstatě na výběr. Přišel jsem s knírem. Když jsem si ho nechal narůst poprvé, tak jsem za ní přišel a řekl jí, že jsem se rozhodl, že naše manželství vystavím náročné zkoušce. Když viděla ten knír, začala se hodně smát, protože čekala, co ze mě vyleze. No a taky jsem říkal, že když ženské dneska můžou nosit zvonové kalhoty, tak já můžu nosit kníry. Je to tak nastejno. (smích)

Když získáte olympijskou medaili, půjde knír dolů?

Doufám, že nebudu muset čekat do Los Angeles, ale že ho budeme moct rituálně oholit někde na pódiu v Paříži.

V jakém rozpoložení vstoupíte do olympijského závodu?

Je to už potřetí, co jsem na olympiádě, takže očekávání jsou vyšší a vyšší. Myslím si, že veřejnost a lidi okolo mě očekávají, že když už je to potřetí, bude to dobré. Ono je blbé říkat, že člověk si jede pro placku a potom se omlouvat, že to nedopadlo. Myslím si, že natrénované mám, že teď to není špatné. Poslední závod, který byl před Paříží, ukázal, že je to na správné cestě. Tak uvidíme. Terč po terči projít do finále a pak děj se vůle boží.

Olympijskou kvótu jste vystřelil velmi brzy, takže jste měl dost času zaměřit přípravu na olympiádu. Prospělo vám to?

Bohužel jsem měl dva roky na přípravu…. Je to strašné, když si vezmete, že dva roky čekáte, forma jde nahoru třikrát a třikrát dolů, načasování je za strašně dlouhou dobu. Samozřejmě je lepší získat kvótu na první možné příležitosti a pak mít klid, než to honit na poslední možnou a strachovat se, nervovat se, jestli člověk pojede, nebo nepojede. Ale co se týká časování formy a jistoty za tak dlouhou dobu, taky to není úplně nejlepší možná varianta. Takže forma šla nahoru, šla dolů. Mezitím byl prostě konec sezony, pak zase začátek, ale letos jsem se snažil vnitřně si celkově nastavit, že ten vrchol sezony je prostě až olympiáda a k tomu všechno směřovat.

V takovém případě určuje trenér, jak bude příprava vypadat, nebo je to víc na vašich pocitech?

Do určité míry jsou nějaké předem dané věci, které vychází z kondičního tréninku, z různých věcí spojených s tím, které jsou napsané v moudrých knihách. Ale jedna věc je napsaná a druhá, co funguje. Takže spíš vycházím z toho, co jsem si za ty roky už tak nějak ozkoušel a co vím, že mi funguje, protože přece jenom střelba je individuální sport, takže vím, jak to nastavit sobě, co si tak nějak v hlavě nastavit, jak poskládat sezonu, kam dát nějaké soustředění, kam dát závod a z toho jsem nějakým způsobem těžil.

S trenérem jste se na tom shodli?

Mám teď štěstí, že státní trenér je i můj osobní trenér, takže práce s ním je dost na individuální bázi a měl jsem štěstí, že to stavěl se mnou. Nebylo to tak, že by mě postavil před hotovou věc a takhle to bude. V podstatě jsme si sedli, řekl jsem mu svůj plán a on se k tomu vyjádřil. To si myslím, že je dobrý nápad. To si myslím, že je špatný nápad. A našli jsme nějakým způsobem kompromis, který je postavený třeba ze sedmdesáti procent na tom, co jsem chtěl.

Na olympijských hrách budete střílet v mixu s Barborou Šumovou, takže máte dvě možnosti na medaili. Jaký bude mix?

Jsme první smíšená dvojice, která za Česko bude bojovat v brokové střelbě. A minimálně na čtyři roky jako jediní. Uvidíme, jaké bude spolu startovat pod pěti kruhy ve dvojici. Nedokážu se k tomu nějakým způsobem vyjádřit, protože ta zkušenost není a ani se člověk nemohl nikoho zeptat, jaké to je. Máme Evropou, svět, ale tohle je jiné.

Převládá u vás teď spíš natěšení, nebo respekt z olympijských her.

Ono se to strašně bije. Jsem narozený jako blíženec, takže několik lidí ve mně si neustále povídá a záleží, který má zrovna slovo. Takže chvilku jsem nervózní, chvilku se těším. Popravdě, poslední dny je nálada taková, že jsem ready bojovat a chtít si to urvat, což je fajn, protože ten feeling jsem neměl strašně dlouho, že by tam člověk fakt šel pro to svoje. Už je to za chvilku, snad to vydrží.

Doléhá na vás tlak těsně před závodem?

V podstatě je ideální, když si ho člověk nějakým způsobem nepřipouští. Ne že by si dal čtyři piva, dvě žebra a šel spát, ale normálně funguju. Snažím se držet nějakým způsobem aspoň trošku zdravý režim, na který jsem teď už pár měsíců najel. A samotný závod začíná de facto půl hodiny před první položkou.

Na poslední olympiádě z toho bylo sedmé místo, takže pomýšlíte na pódium?

Což o to, už jsem to chtěl i v Tokiu a dělal jsem pro to všechno. Paradoxně v Tokiu to bylo zvláštní tím, že než došlo k posunutí olympiády, měl jsem životní sezonu a myslím si, že i životní fazónu, to bylo fakt dobré. Vyhrával jsem, kam jsem přijel a jel jsem bomby. Bohužel mi to posunuli a forma tak nějak odešla i vlivem toho, že se nevědělo, jestli olympiáda bude. Na psychiku sportovce měla ta nejistota fakt devastující vliv. Nebylo to vůbec příjemné.

Takže před olympiádou jste necítil nejlepší formu?

Necítil jsem se dvakrát dobře po výkonnostní stránce. Naštěstí to bylo celkem fajn, že jsem bojoval, dlouho jsem byl na prvních příčkách, ale pak tam nastalo něco… Ani ne, že by nastoupila nervozita, že bych cítil, že půjdu do finále. Nervozita právě odešla a jak se mně ulevilo, přišlo něco špatného a bohužel absolutní gól do vlastní branky mě poslal do bojů, zda vůbec půjdu do finále. I když jsem povyřazoval spoustu kvalitních soupeřů, skončil jsem před branami.

Olympiádu v Tokiu hodně poznamenala covidová opatření, těšil jste se o to víc do Francie?

Paradoxně byla olympiáda v Tokiu dost jiná, ale bude taky dost stejná, protože budeme úplně mimo. A Châteauroux není zrovna nějaká výspa civilizace, že by to bylo nějaké velkoměsto. V podstatě jsme zase relativně izolovaní. Jsme tam spolu se střelci a kromě toho závodního pole nás nic moc jakoby nečeká. Pro ten sportovní výkon je to dobře, protože člověk není nějakým způsobem frustrovaný těmi atletickými postavami okolo. My jakožto střelci vypadáme trošku jinak a je potom divné, když chodíme po olympijské vesnici, takže toho budeme tentokrát ušetřeni. (směje se) Ale ve výsledku atmosféra, která dýchá v té vesnici, u nás bude jenom částečná. Ale pro samotný sportovní výkon je to dobře.

Rodina bude držet palce jen na dálku?

Manželka měla jet na olympiádu, počítala s tím a potom podruhé otěhotněla, takže se tím pádem vyšachovala, nebo možná já jsem ji vyšachoval. (úsměv) Pojedou se tam podívat rodiče, bratr, nějaký fanclub tam bude.