Ragby začali hrát od šesti let a jiný sport prakticky nepřicházel v úvahu. Otec Vladimír sám hrával nejvyšší soutěž a shodují se, že o tři roky starší bratr Jan byl jejich prvním ragbyovým vzorem.

Ondřej: „V mládežnických kategoriích to byl náš vzor, ze začátku určitě. Postupně jsme začali být víc spoluhráči…“

Martin: „Jako žáčci jsme k němu vzhlíželi jako k idolu a vždycky jsme se mu chtěli vyrovnat. Inspiroval nás a určitě jsme se lepšili i díky němu. Protože jsme chtěli být lepší něž on.“ (úsměv)

Měli dobrého učitele a sami se učili velmi dobře. Všichni tři si vybojovali reprezentační dres a jednou si za nároďák dokonce zahráli naráz. Bylo to před deseti roky v utkání Česko – Polsko v Říčanech. Měřeno reprezentačními starty je z bratrské trojky nejúspěšnější nejmladší Martin.

Ondřej a Martin Kovářovi
22. ledna 1992
Největší úspěchy:
-titul mistra ČR dospělých a 3x 2. místo
-zápasy v reprezentaci

Martin: „Na ten zápas si jasně pamatuju. Je to příjemné nastupovat s bráchy. S Ondrou jsme toho pak v reprezentaci odehráli víc. Přesně to nevím, ale já tak kolem třiceti zápasů, Ondra asi dvacet a Honza určitě hrál nejméně desetkrát. S Ondrou to táhneme od mladších žáků a těžko někdo v nějakém sportu odehrál spolu tolik zápasů. Tohle určitě spočítat nejde, ale bude to strašné číslo. Myslím si, že někde k tisícovce, možná i víc. Nejvýznamnější určitě byl zápas s Tatrou Smíchov v roce 2016, kdy jsme získali náš zatím jediný mistrovský titul. Oběma mám to utkání vyšlo vynikajícím způsobem, ale nedovolím si tvrdit, že to byl, jak se říká, náš zápas. Bylo tam víc výborných individuálních výkonů a hlavně jsme to zvládli jako tým. Bez dobré party a kolektivního výkonu se titul vyhrát nedá!“

Ondřej: „Já si žádné statistky nevedu. Souhlasím, že výjimečným zápasem pro nás oba bylo to vyhrané finále v roce 2016 s Tatrou. A ty naše společné zápasy? Vemte si, že jen za muže spolu hrajeme už víc než deset let. Může to být kolem dvaceti zápasů za sezonu. Dá se to vynásobit. A ty mládežnické, to nespočítá už vůbec nikdo…“

Jisté je, že většinu zápasů se svými týmy v různých věkových kategoriích a aktuálně i v mužské vyhráli. Ondra dokonce tvrdí, že jejich ročník byl mistrem republiky každý rok od žáků až po juniory.

Ondřej: „Může tam být nějaká výjimka, už je to dlouho, ale my jsme opravdu zažívali porážky jen, když jsme hráli za starší družstva o věkovou kategorii výš.“

Říká se, že dvojčata jsou spolu spojena nějakým neviditelným vnitřním komunikačním kanálem. Jakousi neznámou silou. Sourozenci Kovářovi potvrzují, že minimálně na hřišti to platí. Že třeba dokáží odhadnout, předvídat, jak se brácha zachová v určitých situacích.

Ondřej: „Nějak moc dopředu určitě ne, ale určitě se mně s ním hraje dobře. Rozumíme si v životě a na hřišti to platí také. Ale nevím, jak to víc popsat.“

Martin: „Něco na tom bude. Myslím si, že to dokážu. Nějak intuitivně se vnímáme víc, než s jinými spoluhráči. Na hřišti vím, co Ondra zamýšlí a co udělá v příštím momentu. Takže to fluidum asi funguje. (úsměv)

Z rozhovoru je patrné, že „tiskovým mluvčím“ bratrské dvojice je kapitán vyškovského mužstva Martin. Zejména v osobních otázkách je Ondra spíše nesmělý. Třeba, jestli mělo nebo má nějaký praktický význam, nebo dokonce výhody, že je o těch pět minut starší.

Ondřej: „O nějakých výhodách, nebo že bych měl někdy právo posledního slovo, to opravdu ne. My jsme vždycky drželi spolu a rozumíme si dodnes.“

Martin: „Chodili jsme spolu jen do páté třídy. Já jsem pak šel na gympl a Ondra zůstal na základce. Takže už tehdy proběhlo takové to první odtržení dvojčat, ale jinak a pořád držíme spolu.“

Třicetiny jsou ve většině sportů jakýmsi vstupem do veteránských „vod“. Určitě víc než životním, tedy sportovním mezníkem. I příležitostí k bilancování…

Ondřej: „Zatím jsem o tom, že je to nějaký mezník, nepřemýšlel a rozhodně to tak přímo neberu. Pokud budu zdravý, chci hrát co nejdéle to půjde a pokud budu pro mužstvo platný. A samozřejmě, pokud mě to bude bavit. Teď to opravdu neřeším.“

Martin: „Taky to jako extra mezník nevnímám. Ale to, jak ta kariéra rychle ubírá, je evidentní. Třeba těch posledních deset let, to vnímám docela jasně. A taky to člověk už cítí v kloubech, to zdravíčko není jako ve dvaceti letech…“

Možná to koresponduje s všeobecným názorem, že pro ragbistu je třicítka nejlepší, možná ideální věk. Oba bratři stále se shodují, že stále toho lze hodně dokázat, a také na jednom výrazném cíli. Letos chtějí do Vyškova vrátit mistrovský titul.

Ondřej: „Podle mě je nejlepší věk tak čtyřiadvacet pětadvacet let (úsměv). I na ragby. Ale pravda, že teď máme hodně hráčů v tomto věku a máme ty nejvyšší cíle. Letos chceme titul, když se to loni nepovedlo… (2. místo, pozn. red.) Jsem přesvědčený, že na to máme!“

Martin: „Já si myslím, že třicet roků ideální věk v ragby je. S poukazem za to zdravíčko, tedy pokud je dobré. Přiznávám, že pomalu začínám uvažovat o nějaké trenérské dráze, ale před tím by to chtělo zase získat titul. Mužstvo na to určitě má. Takových, jako já, je tu více. Tedy kluků kolem té třicítky, takže jim taky moc času nezbývá. Tři čtyři roky? Ale jak jsem připustil, jsme asi v tom optimálním věku. A přál by si, aby to nebyl jen jeden titul, ale aspoň krátká šňůra. Abychom si zase trochu připomněli tu vyškovskou slavnou minulost.“

A co na tom druhém bráchové oceňují nejvíc?

Ondřej: „Já nejsem pohotový řečník. Co vybrat? Jsme dvojčata, vždycky se nějak shodneme.“

Martin: „Určitě férovost, bojovnost, protože se niky nevzdává a jde si za svým cílem. Určitě je to smysl pro fair-play, na hřišti i mimo ně. Že je kamarádský a je na něho spolehnutí, to beru jako samozřejmost.“