Stalo se na sobotním sedmém ročníku Memoriálu Ing. Vladimíra Spirita a vpravdě historickou výhru pomáhala režírovat nová bučovická posila Jindřich Pavlík. Ty stovky zápasů nasbíral na nejvyšších scénách českého a slovenského volejbalu.


Po tom, co do Bučovic přišli takoví borci jako Dubš, Sekanina a další, se mnozí vašemu příchodu ani nepodivují, ale otázka položena být musí: proč Bučovice?
Ale já se tomu divím sám, protože jsem na volejbalový míč v posledních pěti letech vůbec nesáhl a zavázat se v nějakém klubu se mně opravdu nechtělo. Hlavní důvodem mého příchodu je, že tady hraje plno mých spoluhráčů. Kromě jmenovaných třeba i Peťa Chromý či Pavel Jelínek. To jsou kluci, kteří se mnou buď dlouhou dobu hrávali, nebo jsme se někde potkali, ale v každém případě jsou to výborní kamarádi.

Kdo z nich vás lákal nejvíc?
Nejvíc a jako první Ivoš Dubš. Později pak samozřejmě trenér Zbyněk Čížek. Bylo to plno všelijakých hovorů a pohovorů a já jsem nabídku pořád odmítal. Říkal jsem jim, že mně volejbal nechybí, že nějak funguju a mám dobrou práci.

Měl jste i jiné nabídky?
Ano. Z nižších soutěží, i z brněnských klubů, ale při zvažování pro a proti vždy vyhrálo, že čas, který bych tam strávil, by mě nenaplňoval a nebyl by adekvátní tomu, jako kdybych jej věnoval rodině.

Co vás definitivně zlomilo?
Dvě věci. Že je tady výborná parta, do které počítám i naše rodiny, protože se tady potkávají i naše manželky a děti. A pak, že to tu má nějakou úroveň. Šel jsem to sondovat na několik tréninků. Chodilo na ně nejméně deset hráčů, samí výborní volejbalisté. Náplň byla o něčem. O sportovní kvalitě.

Proč jste vlastně na volejbal skoro zanevřel?
Zanevřel není to správně slovo, ale je pravda, že jsem kariéru ukončil hodně natvrdo. Vrcholový sport a po něm rázem ze dne na den žádný. Cítil jsem, že mě volejbal vyčerpal fyzicky i psychicky. V té době jsme čekali rodinu, dal jsem jí přednost.

Znamená to, že teď zase dostává volejbal přednost před rodinou i zmíněným dobrým zaměstnáním?
V žádném případě. Rodina je prioritou, máme čtyřletého syna Sebastiána, možná z něho bude volejbalista, protože míče má radši než třeba rakety. A zaměstnání si mohu přizpůsobit. Už druhý rok pracuji u firmy, která se zabývá distribucí sportovního vybavení pro kluby a školy. Pracovní dobu si mohu přizpůsobit zápasům i tréninkům. Šidit nic nebudu. Říkal jsem, že je to tady jak jedna velká rodina, na zápasy hráči-tatínkové berou děti s sebou.

Návrat po pěti letech sportovní abstinence asi není jednoduchý…
Proto jsme si s trenérem nestanovili žádné vysoké mety. Napřed jsme se dohodli, že to jen zkusím. Chtěl jsem zjistit, zda se dokážu připravit, co bude a nebude bolet, jak to půjde herně. A vlastně jsem v této fázi pořád, i když pozitivní náznaky jsou.

Můžete být konkrétní?
Čekal jsem, že po herní stránce to bude mnohem horší. Volejbalově stačilo pár tréninků. Teď zbývá jen dopilovat detaily. Rezervy ale stále jsou v kondici. Opravdu jsem pět let nic nedělal. Pár krátkých výjezdů v létě na kole nic neznamená. Teď se tedy zaměřuji hlavně na zlepšení fyzičky. Ale pozor, musím zdůraznit, že žádné zázraky se čekat nedají. Zatím jsme se dohodli na jednu sezonu. S tím, že to bude spíš forma nějakého záskoku za někoho. Doplnění kádru, má to zvýšit trenérovi možnost prostřídat hráče. Zatím opravdu nejsem ve stavu, že bych třeba vydržel dva zápasy po sobě.

Ale Bučovice mají ambice soutěž vyhrát!
Počítám s tím a chci k tomu přispět, přičemž platí, co jsem právě řekl.

A co kdyby pak chtěly postoupit do první ligy?
O tom jsme se s trenérem zatím vůbec nebavili. Na to je příliš brzy. Samozřejmě vím, že druhou ligu suverénně vyhrávají. Ale první liga je úplně o jiných finančních a ekonomických potřebách a podmínkách. V tuto chvíli říkám, že bych s mužstvem výš nešel. Ale v životě i ve vrcholovém sportu už jsem se naučil hodně, takže uznávám platnost rčení nikdy neříkej nikdy. Ale je jasné, že tak, jak jsou všechny parametry nastaveny nyní, je to pro mužstvo i Bučovice optimální.

Kterou ze svých četných volejbalových štací hodnotíte jako nejlepší?
Skvělé byly všechny tři roky na Slovensku. Výborní spoluhráči, lidé kolem klubu i fanoušci. S Dubovou jsme byli druzí a třetí a s Myjavou také třetí. Hráli jsme špičku ligy i evropské poháry. Ale nikdy nezapomenu ani na rok v Brně, kdy tu trénoval Petr Juda. Stihl jsem ještě výbornou generaci kluků třeba o deset let starších. Ten rok měl náboj, motivaci. Všichni jsme moc chtěli, to byl perfektní rok. V Brně jsem stihl i bronzovou medaili se Schenkem. Pak klub začal různě putovat a různě se jmenoval. Hráli jsme třeba v Tišnově jako Předklášteří.

Proč sem nepatří Liberec, který v té době získával i tituly?
Byl jsem tam dva roky na vojně. Nechtěl jsem zůstat natrvalo, a tak jsem skončil v béčku. Kdo nepodepsal, nemohl hrát v áčku, ale to tehdy platilo i v jiných armádních klubech a sportech.

Jak jste si zahrál na Spiritu v Bučovicích?
Výborně. Docela mě překvapilo, jak bylo mužstvo kompaktní. Před tím jsem byl s klukama vlastně poprvé oficiálně na turnaji v Drásově, kde jsme ještě nebyli kompletní. A nebylo to nic moc. Až v Bučovicích se mužstvo sešlo skoro celé, včetně zkušených hráčů, a už to vypadalo jako volejbal. Myslím si, že teď už to může být jen lepší a lepší. To, že jsme porazili Kladno, je perfektní.

Jindřich Pavlík

Narozen: 13.4.1972

Sport: Volejbal

Post: nahrávač

Výška/váha: 186/81

Mateřský klub: Zbrojovka Brno

Kariéra: Dukla Liberec, Schenk Brno, Petrochema Dubová, Myjava, Zlín, JME Brno, Sokol Bučovice.

Odehráno zápasů v extralize: ČR – 342 ČR, SR – 115.