Že nejste z města proslaveného Napoleonem a stále vám tento popis nic neříká? V tom případě můžete tuhle díru v okresním sportovním vzdělání zacelit. Jen pětiletou kariéru potřeboval k zisku tohoto seznamu výsledků jezdec biketrialu Jan Musil.

Patnáctiletý borec, kategorií nově junior, se chystá při studiu v Anglii na svoji šestou sezonu na světovém výsluní tohoto sice nepříliš rozšířeného, ale atraktivního sportu.

Biketrial nepatří zrovna mezi masové sporty. Můžeš ho v krátkosti představit?
Jde o mladý, adrenalinový sport, který vznikl z motocyklového trialu díky španělským jezdcům v osmdesátých letech a rychle se rozšířil po celé zeměkouli. Ze začátku se jezdilo spíše na kolech, které připomínaly motorku bez motoru, dnes už se mezi nejlepšími jezdí jen na kolech vyrobených pouze pro tyto účely. Podstata všeho spočívá v překonávání různorodých překážek na kole, pokud možno s nejmenším počtem trestných bodů. Ty se udělují za dotyk těla s překážkami.

Jak vzniklo spojení Jan Musil a biketrial? Kdy ses prosadil mezi špičku?
Na kole jsem asi jako každý kluk začal jezdit tak ve čtyřech letech. Paradoxně mně to ze začátku moc nešlo, hlavně zastavit, takže jsem z kola vždy seskakoval za jízdy. Za to, co se mi ve sportu povedlo, vděčím hlavně taťkovi. On totiž kdysi dost populární cyklotrial ve Slavkově trénoval. V mých sedmi letech se mě zeptal, jestli bych nechtěl zkusit právě biketrial. Sice jsem vůbec nevěděl, co to je, ale hned jsem kývl. Půjčili jsme kolo od brněnského klubu a já začal skákat. Tedy nejdřív spíš jezdit a padat. Poprvé jsem se pak prosadil po mnoha a mnoha hodinách dřiny před šesti lety, kdy jsem docela nečekaně skončil na mistrovství světa druhý.

Kolo byla tedy už od útlého mládí jasná volba, nebo jsi měl blízko i k jiným sportům?
S biketrialem jsem začal v podstatě tak brzo, že jsem ještě žádný jiný sport nedělal. S nimi jsem spíš začal až později. Ale většinou jsou to sporty, které mají s kolem hodně společného, nejméně řídítka a kola.

A teď, v roli už vrcholového sportovce, které sporty jsou pro tebe vhodné jako průprava a které bereš jen jako koníček?
Určitě každý sport mi pomáhá zlepšit fyzickou kondici a celkovou pohyblivost. Moc jsem si oblíbil motokros a enduro, pomáhají mi ve vývoji na kole. Ale musím dělat také věci, které nejsou až tak zábavné, ale průpravu mi dávají. Myslím posilovnu, strečink nebo i pilates.

Tvůj seznam úspěchů je vzhledem k věku opravdu obdivuhodný. Kterého z nich si nejvíce vážíš?
Samozřejmě jsou to čtyři tituly vicemistra světa. Mezi nimi je pak těžké se rozhodnout, kterého z nich si nejvíce vážím. Snad toho loňského, protože jsem o něj musel strašně bojovat. Měl jsem zranění a vše se nevyvedlo, jak jsem si to představoval. Ale nakonec jsem si přeci jen na bednu stoupnul. V podstatě o nic méně si vážím i méně prestižních závodů, na nichž jsem jel podle mých představ a ukázal, co umím. Mít radost z jízdy, to je pro mě hlavní.

Nejen radosti ochutnává sportovec, zažil jsi i nějaké velké výsledkové nebo obecně sportovní zklamání?
No jistě že ano. Snad jako každý sportovec jsem zažil asi více těch „proher“ než vítězství. To prostě ke sportu patří. Výhry jsou skvělé, prohry mě motivují k většímu úsilí a tréninku. Nejhůř jsem se cítil na mistrovství světa v roce 2007, kde jsem prohrál titul mistra světa o nejmenší možný kousíček. Bylo to v Japonsku a mně bylo do breku. Pak jsem si však řekl, že jsem pro vítězství udělal vše, co jsem mohl, a začal v klidu trénovat od znova na další rok.

V současnosti studuješ v zahraničí, na Britských ostrovech. Má to jen studijní důvod, nebo je to spojeno i s lepšími sportovními podmínkami?
Do Anglie jsem přijel v první řadě za studiem. Ale je pravda, že tu získávám hodně zkušeností, které budu moci někdy zúročit i ve sportu. Tréninkové podmínky tady mám také dobré a poznávám přes sport hodně nových a zajímavých lidí.

Kolik hodin denně v průměru strávíš na kole a kolik dalšími doplňkovými sporty?
Vzhledem k tomu, že je teď po sezóně a nová začne až zhruba za tři měsíce, mám klid před bouří. To i proto, že mám zlomenou klíční kost a musím začínat cvičit pomalu. Do plného výkonu se vrátím tak někdy za tři týdny. Přes zimu většinou trávím hodně času, jak jsem už říkal, v posilovně, strečinkem a pilates. Kolo jde přes zimu trochu stranou. Zato v létě jezdím prakticky každý den zhruba dvě hodiny a k tomu přidávám ještě doplňkové sporty, aby tělo také dělalo něco jiného, než je skákání na kole.

Máš čas i na jiné zájmy?
Mým hlavním zájmem je sport a tak to vždy bylo. Biketrial je na prvním místě a za ním třeba už zmiňované motorky. Taky si rád zahraji na kytaru a rád se učím nové jazyky. Baví mě i cestování.

Je biketrial náročný i po finanční stránce? Kolik stojí takové kolo a kolik jich máš?
Tento sport je náročný hlavně pro celou rodinu a vyžaduje podporu od rodičů. Není to jako u fotbalu, kde rodiče dítě dají trenérovi a dál už se příliš starat nemusejí. Já měl osobní zázemí perfektní a moje rodina si zaslouží velký dík. Bez ní bych asi skákal tak maximálně na slavkovském náměstí přes lavičky. Moje kolo stojí okolo padesáti tisíc, ale takhle dobré kolo není pro začátek nutné. Vyhovující kolo se dá koupit i pod patnáct tisíc.

Máš nějaký sportovní vzor?
Ano. Mám jich víc, ale největším je známý biketrialista Josef Dressler. S Pepou se dobře známe a jezdíme spolu i na motorce. Zároveň mě trénuje a pomáhá mi i s psychikou při závodech.

A co nějaká vize do budoucna. Sníš o nějakém vrcholu kariéry?
Přání mám, stát se jednou mistrem světa v nejprestižnější kategorii Elite. Ale nejde jen o výsledky, chtěl bych také tomuto sportu něco přinést a zviditelnit ho, aby více dětí začalo skákat na kole a nejen sedělo u televize.

Před pár týdny jsi byl vyhlášen nejlepším sportovcem Slavkovska. Jak se díváš na tento druh anket?
Moc mě těší, když někdo vidí, že se o něco snažím, a dokáže to i ocenit. A navíc je skvělé, cítit podporu ze svého rodiště, i když už tam moc nepobývám.

Je to tvoje první vítězství v anketě, tedy mimo sportovní závody?
Slavkovskou anketu jsem vyhrál už i minulý rok, letos jsem se stal jejím celkovým vítězem bez ohledu na věk. Do ostatních anket se moc netlačím, ale třeba bych někdy mohl vyhrát třeba Slavíka (směje se, pozn. red.).

Cítíš nějaký rozdíl mezi závody, v nichž reprezentuješ klub, a těmi, kde nastupuješ v reprezentačním dresu?
Rozdíl tam určitě je, hlavně v tom, ze reprezentační závody jsou většinou prestižnější a více si jich cením. Také cítím potřebu pomoci českému týmu v soutěži národů, a tak jsem vždy tak trochu nervózní. Ale nejlepší je na stupních vítězů slyšet českou hymnu, to je ten nejúžasnější pocit na světě.

Co životospráva, musíš se i v biketrialu také držet po této stránce při zemi?
Samozřejmě, není to jen o tom, kolik natrénuji. Člověk se o sebe také musí umět starat. Snažím se proto mít i vyváženou stravu, která mi doplňuje energii potřebnou ke skákání.

Máš v České republice nebo na mezinárodní scéně velkou konkurenci?
Řekl bych, ze naše národní závody jsou na velice dobré úrovni a konkurence je velká. Já jsem většinou v českém mistrovství jezdil ve starší kategorii, abych měl lepší průpravu na mezinárodní závody. Na těch už je konkurence opravdu obrovská, třeba tento rok bylo v mé kategorii na světovém šampionátu až sedm jezdců schopných dosáhnout na titul.

Pojďme na závěr k vyhlídkám pro letošní rok. Co tě čeká?
No jak jsem říkal, mám teď větší klid kvůli zimnímu období i zranění. Sezóna mi začne národními anglickými závody, na kterých se budu snažit jezdit ve stejných podmínkách jako například na mistrovství světa.

A vrchol letošní sezony…
No to nevím, musím si ho tak trochu stanovit sám. Každopádně nejspíš to bude jarní evropské mistrovství ve Španělsku nebo prázdninové světové mistrovství v Číně.

A tvé cíle?
Letos jsem postoupil do starší kategorie, takže konkurence bude opravdu velká. Budu se maximálně snažit dosáhnout úspěchu v mezinárodních závodech a také v anglickém mistrovství. Chci zajet co nejvíce závodů, kde bych ukázal, co umím. Na výsledku už tak nezáleží.