Lezení už se věnuje nějaký ten rok, což jde vidět na jejích výsledcích i na tom, že je již třetím rokem v národní reprezentaci. Vyškovanka Tereza Pivodová si teď užívá volna a prázdnin, v srpnu však zamíří na světový šampionát do Francie, kde bude sbírat hlavně zkušenosti z tak velké soutěže. Jaké byly začátky lezkyně a co plánuje do budoucna se dočtete v následujícím rozhovoru.

Vyškov má spoustu kvalitních lezkyň, patříš mezi jednu z nich. Prozraď, kdo tě přivedl ke stěně a k lezení vůbec?

K lezení a k prvnímu kontaktu s ním jsem se dostala na táboře, kde jsme slaňovali ze skály. Líbilo se mi to a já se dostala do tělocvičny, kde byla umělá stěna. Zkusila jsem to a začalo mě to bavit. Lezení se věnuji už šestým rokem.

Co tě na lezení nejvíce baví?

Je to sport, který se dá provozovat v přírodě. Líbí se mi, když můžu ze skály vidět a pozorovat krajinu, na stěně zase můžu zkoušet nové kroky a cesty a taky tam mám spoustu kamarádů.

Zdá se ti tento sport nebezpečný, potýkala ses už s nějakým nepříjemným zraněním?

Když člověk leze správně jak se má, tak to nebezpečné není. Je potřeba vědět, jak se jistit. Mě osobně zatím žádné zranění nepotkalo.

Kdo se ti věnuje trenérsky?

Momentálně jsem pod vedením mojí maminky, trénuji s ostatními kamarádkami, moje mladší sestra také leze. Lezení je náročné na čas i peníze. Tím, že už lezu nějaký ten rok, tak mě mamka v podstatě jen jistí, musím si vyzkoušet každou cestu, abych zjistila, co mi vyhovuje.

V čem spočívá tvoje příprava na závody?

Na tréninku se nejdřív rozcvičím, pak začnu lézt nejprve lehčí cesty, poté se pustím do těch těžších a nakonec jdu zase na lehčí na dolezení. Trénuji tak třikrát týdně, kolem dvou tří hodin. Záleží na tom, kolik lidí je na stěně a jakou mám zrovna kondici. Před závody je samozřejmě příprava intenzivnější a snažím se lézt takové cesty, které mě čekají na závodech. Trénuji v Pustiměři, ve Vyškově, ale jezdím například i do Brna, Prostějova či Prahy. V Praze mají velké a dobré stěny.

Máš nějakou oblíbenou stěnu?

Tak ta je právě v Praze na Smíchově. Je velká a hodně vysoká, jsou tam různé profily a plno různě obtížných cest a to se mi líbí.

Jak se díváš na lezení venku na skále?

Na skále je to mnohem hezčí, sama si vyhledávám chyty, kdežto na stěně jsou dané, záleží také na obtížnosti. Také záleží o jakou skálu se jedná, ale v přírodě je to mnohem hezčí, na stěně se dívám dolů a nikde nic, venku vidím přírodu, což je hezčí.

Co tě baví víc, lezení na rychlost nebo na obtížnost?

Na rychlost moc nelezu, sice jsem to zkoušela, ale obtížnost je lepší. Na rychlosti se jakoby skáče je vhodná spíše pro delší lezce. Na obtížnosti musí člověk přemýšlet, jak se chytne, jestli pravou nebo levou rukou, aby neudělal chybu…

A co bouldering, zkoušela jsi ho někdy?

Ano zkoušela, na Smíchově je také boulderovka neboli boulderová stěna, kde se leze bez lana. Bavilo mě to, dole jsou žíněnky, takže když spadnu, je to v pohodě.

Jaké závody jsi v poslední době absolvovala a jak sis na nich vedla?

Byla jsem na dvou českých pohárech a na jednom evropském. České soutěže se uskutečnily v Hořicích a Třebíči. V Hořicích jsem obsadila první místo, v Třebíči jsem byla druhá v kategorii A. Byly to závody na obtížnost a věděla jsem, že mám na první místa, v mé kategorii hodně děvčat ubylo, velké soupeřky chyběly, byly už na dospěláckých soutěžích. Pak jsem byla na evropském poháru v rakouském Imstu, kde se mi moc nevedlo. Ujela mi noha, což mě posunulo dozadu. Celkově tam bylo přes čtyři sta závodníků, v mé kategorii něco kolem čtyřiceti, já jsem se umístila kolem dvacátého místa.

Chystáš se do rakouského Petzenu, kde budou o nadcházejícím víkendu lezecké závody?

Ne, tam už nepojedu, tyto závody jsou limitované věkem a vzhledem k tomu, že je mi šestnáct let, tak už tam startovat nebudu. Ale chystám se na světový pohár do Francie.

Co čekáš od soutěže ve Francii?

Uskuteční se na konci srpna, jedná se o světový juniorský pohár. Poleze se na obtížnost i rychlost, ale tu asi nepolezu. Bude to pro mě premiéra, vloni jsem měla jet do Austrálie, ale kvůli škole jsem to zrušila, takže letos si to vyzkouším poprvé. Budou tam ti nejlepší ze všech možných států a určitě to pro mě bude velký zážitek. Jde hlavně o to udělat si rozhled, porovnat se s ostatními. Moje umístění bude záviset na počtu závodníků, ale určitě to bude velký zážitek.

Jaký vidíš hlavní rozdíl mezi domácími závody a těmi v zahraničí?

Myslím, že v zahraničí jsou lépe postavené cesty, ale u nás také nejsou k zahození. Venku mají větší stěny, soutěžící jsou tam na jiné úrovni než tady, jezdí jako národní či republikové týmy, nejlepší ze státu trénují spolu, u nás nic takového není a chybí to tady.

Do čeho se vrhneš na podzim?

Na podzim mě čeká pokračování českého poháru, kdy budou ještě tři závody, dále mistrovství České republiky a ještě evropské poháry v Německu, Rakousku, Anglii a Rusku. Na všechny se asi nedostanu, například do Ruska, stojí to hodně peněz.

Máš nějaké zkušenosti z národní reprezentace?

V reprezentaci jsem třetím rokem, je to tým postavený z celé republiky. Aby se do ní člověk dostal, musí se umísťovat do čtvrtého místa na českých pohárech.

Jaké máš lezecké plány do budoucna?

Chci se lezení věnovat i nadále, chci jet na světový pohár a dobře se tam umístit. Nevím, jestli ještě budu stíhat lezení po závodech nebo jestli to v budoucnu nezůstane už jen koníčkem či zálibou. Také bych chtěla předávat zkušenosti mladší sestře a třeba vést lezecký kroužek.

Koho považuješ za největší rivalku?

Tak určitě mezi silné soupeřky patří Edita Vopatová nebo také Monika Kuhn-Gaberová.