Reprezentant Homola: Nečekal jsem, že hned budu dávat góly

S týmem do devatenácti let jste se prakticky rozloučil turnajem na Slovensku. Jaká to byla rozlučka?

Hrálo se v krásné nové hale v Popradu a kromě nás tam byli devatenáctky z Polska, Maďarska a samozřejmě domácí. Musím zdůraznit, že to byl vůbec první takový mezinárodní turnaj této věkové kategorie. A určitě měl vysokou herní kvalitu, ale také pořadatelskou úroveň. Po celou dobu turnaje o nás bylo výborně postaráno.

Jak jste si vedli?

První utkání jsme smolně prohráli 1:2 s Poláky, kteří naše vedení otočili v posledních dvou minutách. Zápas o bronz jsme vyhráli nad Maďarskem 4:3. Vedli jsme 3:1, ale rozhodující gól jsme dali až v poslední minutě. Ale myslím si, že jsme byli jasně lepším týmem. Ve finále pak Slováci porazili Poláky 2:1.

close zoom_in

Čím k výsledkům přispěl kapitán?

Nastříleli jsme pět gólů, já zaznamenal tři asistence. Tu první hned proti Polákům a zbývající dvě proti Maďarsku, na první a pak na rozhodující gól.

Jaký to je pocit, dělat kapitána národního týmu?

Nezapomenutelný a jde těžko popsat. Přál bych to každému sportovci. Když vedete reprezentaci jako kapitán na mezistátní utkání a hraje česká hymna, je to snad nejvíc, čeho můžete dosáhnout. Každému se to nepoštěstí.

Pomohlo vám céčko devatenáctky v přechodu do jednadvacítky?

Možná, že ano. Kabina mě přijala skvěle, ale skoro se všemi kluky jsem se už znal ze zápasů. Jsem rád, že si mě trenér Radek Korený vytáhl z kategorie U19 a dal mně šanci. Nejmladší jsem úplně nebyl, ale jsou zde kluci i o dva roky starší.

Pozval vás na turnaj do Německa, proti jakým soupeřům jste debutoval?

Byl to silně obsazený turnaj v německém Hohensteinu. První zápas jsme sehráli s výběrem Saska, který byl velice houževnatým soupeřem. Jejich odpor jsme ale zlomili a zaslouženě vyhráli 8:3. Druhý zápas byl z mého pohledu nejtěžší. Hráli jsme proti výběru Berlína, prakticky mistrům německé ligy. Přijel s několika výbornými Turky v sestavě. I když jsme vedli o dva góly, zápas skončil remízou 4:4. Poslední zápas jsme odehráli s výběrem Vestfálska, ve kterém jsme jasně dominovali a vyhráli 5:0. Na skóre jsme skončili druzí za výběrem Berlína.

Přispěl jste i při své premiéře „kanadskými" body?

Pro mě samotného je překvapením, že ano, a musím přiznat, že v tomto směru jsem nadmíru spokojený. Na turnaji jsem zaznamenal čtyři góly a tři asistence a byl jsem nejproduktivnějším hráčem našeho týmu. Ale za to musím poděkovat svým spoluhráčům, bez nich by to samozřejmě možné nebylo.

To je nadějné. Myslíte, že si ve vyšší věkové kategorii vybudujete stejnou pozici jako v reprezentaci U19?

Doufám, že trenér se mnou byl spokojený a bude mě nadále zvát na reprezentační srazy. A pokud budu zdravý a štěstí bude stát na mé straně, tak věřím, že to možné bude.

Jaké postavení má juniorský futsal v Německu, jak byl turnaj sledovaný?

Německé týmy jdou obecně rychle výkonnostně nahoru. I v tomto případě jsem byl velice příjemně překvapený. Po oba dva hrací dny byla hala v malém městečku téměř zaplněná a němečtí fanoušci vytvořili výbornou atmosféru. Němci jsou doslova blázni v dobrém slova smyslu, berou vše naprosto profesionálně.

Dovolte trochu osobněji: kdy a jak jste se vlastně dostal k futsalu?

V patnácti letech mě můj velký kamarád a bývalý hráč Tanga Brno Aleš Vlach přivedl do jejich mládežnické kategorie U16. V hale na malém prostoru mě hrát vždy bavilo, ale po několika týdnech jsem zjistil, že futsal je úplně jiný sport než fotbal v hale. Ale chtěl jsem mezi nejlepší brněnské mládežnické hráče zapadnout co nejrychleji. To se mně povedlo, už v první sezoně jsem hrál v první formaci. A od druhé sezony jsem se na další tři roky stal kapitánem mládežnických mužstev Tanga, se kterými jsme vyhráli dva tituly mistrů republiky.

Jaká je šance vybojovat si dres prvoligového áčka mužů?

Šance určitě je, i když to zatím mám velice složité a v letošní sezoně nedostávám tolik prostoru. Věřím, že od příští sezony to bude lepší. Tato je moje první v mužské kategorii a ten skok je znát, ale už se pomalu dostávám do své optimální formy. Další ovlivňující faktor je ten, že Tango má pořád nejvyšší ambice, kádr je velice široký a během podzimu do něj přibylo trio Brazilců a jeden hráč ze Španělska. To ale nemění nic na tom, že pořád tvrdě pracuji, čekám na šanci a věřím si, že ji dostanu a využiju.

Ve fotbale jste Líšeň vyměnil za Vysočinu.

Ano už v létě jsem odešel do Náměště nad Oslavou. Je to mé první angažmá v mužském fotbale. Hrajeme krajský přebor Vysočiny. Po podzimní části jsme na druhém místě a ambice jsou pořád nejvyšší. Máme výborný tým s ještě lepším trenérem, který za sebou má velká angažmá. Proto jsem velice rád a docela i překvapen, jak jsem se usadil v kádru. Podle statistik jsem v šestnácti zápasech odehrál 1320 minut, zaznamenal jsem čtyři góly a sedm asistencí. Takže pokud se nic závažného a překvapujícího nestane, zůstanu v Náměšti i na jarní část sezony.

Který z obou sportů má u vás větší šance pro budoucnost?

To je těžká otázka. Ani jeden sport nemám nastavený jako číslo jedna. Chci hrát a kombinuji oba. Zatím to zvládám a je pro mě dobré, že to nevadí trenérům v Tangu ani v Náměšti.

Jak to všechno jde skloubit se školou?

V současné době studuji obor pozemní stavitelství na škole SOŠ a SOU Vyškov, v květnu mě čeká maturita. Takže v těchto chvílích dostává více času škola než sport. Jak to jde skloubit se sportem? Složitě, spím čtyři hodiny denně a snažím se pořád fungovat na sto procent. Mám prakticky každý den trénink. Navíc momentálně hrajeme středoškolskou futsalovou ligu, ve které také chceme bojovat o nejvyšší příčky. Ale pokud máte motivaci, tak se to zvládnout dá.